Long Road to Happiness - 14.část

6. února 2014 v 18:00 | Ellie |  Long Road to Happiness

14. část

Nicole

Probudila jsem se a v županu sešla dolů, jak jsem mohla tušit i teď naši kuchyň obýval Joseph, stejně tak jako poslední dva měsíce, kdy u nás, tedy u Lisy občas přespal. Seděli s Lisou u stolu a o něčem se bavili, když jsem vešla a zamířila si to přímo do lednice pro mléko.
"Dobré ráno holubičky," pozdravila jsem se a nalila si sklenku mléka.
Ještě jsem se nestačila ani pořádně napít a zvedl se mi žaludek už jen při té směsici vůní, která se linula celou kuchyní. Rychle jsem položila sklenku na linku a s rukou u úst běžela na toaletu. Nechápala jsem to, to je už další ráno, co mi bylo špatně. Na toaletě jsem si nějakou chvíli pobyla a pak se znova vrátila do kuchyně, kde na mě oba dva zírali.
"Co je?" vzala jsem si znova sklenici mléka a posadila se.
Ale jen jsem ucítila tu vůni, hned jsem jí zas odsunula na bok.

"Nic, ja jen… jsi v pořádku? Jsi strašně bledá," dívala se na mě Lisa starostlivě.
"Jo vypadáš jako duch," usmál se Joseph a napil se kávy.
"Nic mi není, jen jsem asi snědla něco špatného v tom bufetu a je mi zle, to přejde," usmála jsem se a doufala, že mám pravdu.
"A kde je Nate? Dneska tu nespal, už jsem si říkal, že posnídáme zase všichni čtyři," culil se jak měsíček na hnoji.
"Nevím, dneska tu nebyl, hold někdy jindy," usmála jsem se.
"A jak to mezi vámi vůbec je? Všimla jsem si, že je tu taky docela často," pousmála se Lisa.
"Hm, ja nevím… asi spolu jsme, nikdy jsme si nic tak nějak neřekli, prostě to vyplynulo samo, ja nevím," pokrčila jsem rameny.
"To je zvláštní, že nevíš,"kouknul na mě Joseph a Lisa do něj loktem trkla.
"Hele nech ji," pak se koukla na mě. "Máš strach?"
"Asi ano, ja jen… poprvé v životě se mi děje něco hezkého a bojím se, že to skončí. Vždyť už se nemůžu ani domů vrat, ehm… nic půjdu se obléknout," rychle jsem to zamluvila a dala se k odchodu.
"Počkej Nicol, cos to řekla? Jak nemůžeš se vrátit domů?" koukala na mě nechápavě Lisa.
"Nic, jen jsem něco plácla, nevšímej si toho," pousmála jsem se na oba a rychle vyběhla nahoru, kde jsem se zavřela v pokoji.
Zatočila se mi hlava, tak jsem si sedla na postel. Myslela jsem, že to přejde, ale zase se mi zvedl žaludek a já skončila na toaletě.
"Sakra, přece mi nemůže být pořád zle," pomyslela jsme si a po pár minutách vyšla z koupelny zpět do pokoje, lehla jsem si na postel a na chvíli zavřela oči. Bylo mi divně a nevěděla jsem proč. Nakonec jsem si řekl, že bude lepší, jak navštívím lékařem, tohle nebylo normální. Došla jsem ke skříni a vybrala si oblečení. Klasické tmavé ušlé džínsy, bílé tílko a na to barevnou košili, obula jsem si baleríny, popadla tašku a vyběhla z pokoje dolů. Ti dva už tam nebyli a pro mě to bylo plus, zavolala jsem si taxi, a když přijel, nasedla jsem a nechala se odvézt do nemocnice.
Když taxi zastavilo, zaplatila jsem a vystoupila. Zamířila jsem si to rovnou dovnitř, na recepci jsem se ohlásila u sestry a ta mi dala pořadové číslo, usadila jsem se tedy v čekárně a čekala, až na mě přijde řada. Vzala jsem si časopis, co ležel na stoje a prohlížela si ho, abych ukrátila čas.
Asi po 45 minutách, mě konečně sestra zavolala a já vešla do ordinace. Seděla tam mladá doktorka a usmívala se na mě.
"Tak se posaďte a řekněte mi, co vás trápí?" vyzvala mě, abych se posadila, a to jsem taky udělala.
"No posledních pár dní je mi pořád špatně a cítím se divně, myslela jsem, že je to, tím jídlem co jsem snědla, ale teď si nejsem jistá," koukla jsem na ni.
"A je vám špatně spíš z rána?"
"Ano, většinou je to hned ráno"
"A nějaké jiné příznaky máte?"
"No dost často je mi mdlo, točí se mi hlava, jsem unavená a někdy podrážděná a taky mě pobolívá hlava, asi jen na me leze nějaká chřipka," pousměju se.
Doktorka si vše pečlivě zapisuje a pak nakáže sestře, aby mi vzala krev.
"Uděláme vám rozbor krve a dál se uvidí," řekla a usmála se.
Sestřička ke mně přistoupila a z levé ruky mi vzala krev, kterou okamžitě poslala na rozbor.
"Můžete si počkat vedle, až budou výsledky, tak si vás zavoláme," podala mi ruku a já vyšla na chodbu.
Měla jsem čas, tak jsem si zašla do bufetu na kafe, sedla jsem si a vytáhla mobil.
"Přijedu za tebou na natáčení později, tak se neboj, ahoj," odeslala jsem sms a napila se.
Je pravda co se říká o nemocniční kávě, je vážně hnusná. Ale kofein, jsem teď potřebovala a nic jiného tu nebylo, popíjela jsem kafe a čekala, až si mě zavolají.
Po dalších 45 minutách se moje jméno neslo chodbou, rychle jsem to dopila a běžela zpátky, vešla jsem do ordinace a sedla si na židli.
"Tak, je to chřipka že?" zeptala jsem se s úsměvem, když jsem viděla, jak si doktorka čte moje výsledky.
"No chřipka to není, je to něco jiného?"
"Něco jiného? A co?" koukla jsem na ni.
"Gratuluji, slečno, čekáte dítě," usmála se na mě mile.
"Cože? Já jsem těhotná? Ale to přece…," nemohla jsem tomu uvěřit.
"Ano jste, ještě vás pošlu za kolegou a ten vám řekne víc," vypsala mi žádanku na gynekologii a poslala mě tam.
Vyšla jsem na chodbu a mířila do druhého patra za dalším doktorem. Došla jsem do čekárny a podala sestře papír.
"Posaďte se, doktor si vás hned zavolá," usmála se a někam odešla.
Sedla jsem si a mé myšlenky opět převzaly nadvládu, mihotaly se mi hlavou jedna za druhou. Dítě? Já a dítě? To přece nešlo dohromady, navíc nebyla jsem na to připravená. A co Nate? Bude ho chtít, bude on na dítě dost připravený? A pak je tu jeho práce a spousta jiným věcí. Z mých divokých myšlenek mě vytrhla sestřička, která mě zavolala do ordinace. Doktor mě vyzval, abych si lehla a na břicho mi napatlal hnusně studený gel, poté vzal rukojeť ultrazvuku a začal mi tím přejíždět po břiše. Díval se na obrazovku a po chvíli se usmál.
"Tak tady to máme," ukázal maličký obrys něčeho, co mělo být dítě.
"Ja, ale nic nevidím," řekla jsem.
"Je ještě malé, ale je tam, gratuluji, jste v 10. týdnu těhotenství," vypnul ultrazvuk a otřel mi gel z břicha, sedla jsem si a nevěděla co říct.
Tak je to pravda, jsem vážně v tom. Byl to zvláštní pocit. Vstala jsem a šla ke stolu pro kartičku nastávající maminky, dohodli jsme si další kontrolu a ja následně vyšla ven. Mířila jsem chodbou k východu a přemýšlela.
"Takže 10. týdnu, jsem těhotná 10. týdnu," opakovala jsem si pro sebe.
To je přibližná doba, kdy jsem poprvé spala s Natem a také stejná doba, kdy mě znásilnil Marco. Bože, teď mi to došlo. Stalo se to skoro ve stejnou dobu, plus mínus den, dva. Sesunula jsem se na židli, bylo mi zle, jen když jsem pomyslela, že by to malé, mohlo být… Potřebovala jsem rychle na vzduch. Vyběhla jsem z nemocnice jako střela a hledala taxi. Po chvíli jsem jedno stopla a nasedla, opřela jsem se o opěradlo a zavřela oči.
"Je vám dobře slečno?'" zeptal se mě řidič.
"Ano, jsem v pořádku, jen jeďte," rychle jsem dodala i adresu a dál už se o ni nezajímala.
Musela jsem to rozdýchat. Ve mně rostlo malé dítě a já ani nevěděla čí je. Koukala jsem z okna a přemýšlela, co udělám dál. Mám mu to říct? A jak? Ahoj Nate, jsem těhotná, ale bohužel nevím s kým? Tohle jsem mu nemohla udělat. Popadala mě strašná úzkost.
Auto zastavilo u místa, kde natáčeli, zaplatila jsem a rychle vystoupila. Stála jsem před branou, ale nešla dovnitř. Ještě ne. Musela jsem se nejdřív uklidnit a nějak dát dohromady, co kdybych ho potkala, hned by poznal, že se něco děje a já neměla sílu, mu teď něco vysvětlovat. Jediné co jsem věděla, bylo, že musím okamžitě najít Lisu. Potřebovala jsem jí. Vešla jsem do areálu a zamířila k místu, kde jsem věděla, že bude. Stála opodál a dívala se, jak zrovna Nate točí s Josephem a Danielem. To bylo moje plus.
Zatáhla jsem jí za ruku a pokynula, aby šla za mnou. Hned mě následovala. Došli jsme až na místo, kde jsem věděla, že budeme samy, posadila jsem se a ona vedle mě.
"Co se děje zlato?" koukla na mě starostlivě.
"Byla jsem dneska u doktora," řekla jsem a dívala se do země.
"A? Vše v pořádku?"
"Ne nic není v pořádku. Jsem těhotná," vyšlo ze mě najednou.
"Cože jsi?" nevěřícně na mě koukala, jako bych řekla nevím co.
"Slyšela jsi, jsem v tom," povzdechla jsem si.
"Tak to bys měla být šťastná ne?" usmála se na mě.
"Ne nejsem šťastná, protože já nevím čí je," koukla jsem na ni a do očí se mi nahrnuly slzy.
"Jak nevíš čí je? Přece Nata, tvého přítele," nechápala.
"To je právě to co já nevím, je buď jeho, nebo," odmlčela jsem se, abych nabrala sílu vůbec říct to jméno. "nebo Marca."
Lisa se na mě podívala a nevěděla co říct. Viděla jsem na ní, že jen to jméno v ní vyvolalo zpět ty vzpomínky, podávala se na mě vyděšeně.
"Co chceš dělat?" zeptala se po chvíli.
"Nevím, ale to dítě… já… nemůžu si ho nechat, prostě nemůžu," řekla jsem tiše a sklonila hlavu.
Vím, že si to to malé za nic nemohlo, ale já bych nemohla žít s tím pocitem, že by se narodilo a potvrdilo se, že je jeho. Nemohla bych se na něj ani podívat, vždy by mi připomnělo, co se stalo a takový život si to malé ode mě nezasloužilo.
"Ale Nici to přece…," chtěla pokračovat, ale já ji do toho skočila.
"Už jsem se rozhodla, nemůžu si ho nechat," řekla jsem, rozplakala se a utekla jsem pryč. Nevnímala jsem, že za mnou Lisa volá, vím, že by mě od toho odrazovala, ale já nemohla. Prostě ne.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama