Long Road to Happiness - 16.část

6. února 2014 v 22:00 | Ellie |  Long Road to Happiness

16. část

Nicole

"Jsi v pořádku, Nici? Jak to dopadlo?"
Odtáhla jsem se, koukla na ni a pořádně se nadechla.
"Je po všem, ukončila jsem to," řekla jsem a koukla na ni.
Viděla jsem jí ve tváři, že čekala jinou odpověď, čekala, že si to malé nechám.
"Aha, takže jsi to udělala," řekla si spíš pro sebe.
"Nemohla jsem si ho nechat, prosím, pochop mě," šeptla jsem a sklonila hlavu.
Nic neřekla jen mě objala a já ji za to byla vděčná. Jenže teď mě čekala ta těžší část. Koukla jsem na ni.
"Liso, já, měla jsem čas přemýšlet."
"A o čem?" nechápavě na mě koukla.
"To všechno co se stalo… potřebuju čas… vím, že jsem ti jen na obtíž, hlavně teď…jsem bez práce, jen ti přidělávám starosti… proto jsem si našla malý podnájem ve městě a taky práci. Liso, jsi jediná osoba, která mi v životě ještě zbyla po tom všem, co se stalo, jsi moje nejlepší kamarádka a moje sestra, ty víš, jak pro mě moc znamenáš, ale teď chci… musím být sama," řekla jsem tiše.

"Ale Nici to přece…," podívala se na mě smutně.
Chtělo se mi plakat, ale nemohla jsem, ne teď. Z kabelky jsem vytáhla obálku a podala ji jí do ruky.
"Prosím dej to Natovi, já bych to nezvládla a prosím, odpusť mi," naposled jsem ji objala a odešla zpět do taxíku, který na mě ještě čekal.
Nasedla jsem a viděla, jak tam Lisa ještě stojí a pláče, chtěla jsem jít za ní, ale nešlo to. Přijela jsem sem, abych ji pomohla, ale jen jsem ji přidělávala starosti. Řekla jsem taxikáři, aby mě zavezl na uvedenou adresu a zavřela oči. Věci, které jsem měla u Lisy doma, jsem stačila zabalit do dvou krabic a dvou velkých tašek, to vše byl můj majetek, moje věci. Projížděli jsme městem, až nakonec auto zastavilo u většího domu, kde se nacházel můj nový domov. Poprosila jsem slušně, jestli by mi nezanesl věci nahoru, taxikář jen přikývl a pomohl mi všechno odnést dovnitř. Poděkovala jsem a zaplatila, nakonec jsem za ním zavřela dveře a koukla po novém domově. Nebylo to zrovna velké sídlo, jako u Lisy, ale mě to stačilo. Byl to malý byt, obývací část byla spojena s kuchyní a jídelním koutem, dále tam byla menší předsíňka, vetší ložnice a koupelna. Pousmála jsem se, i když mi do smíchu vážně nebylo. Odložila jsem si tašku a vypla zvonění na mobilu, od doby co jsem sem přijela mi telefon zvonil pořád. Buď to byla Lisa, Joseph nebo Nate, ale ani jednomu jsem to nezvedla. Nešlo to. Pustila jsem si hudbu a začala pomalu vybalovat, měla jsem spoustu času.
Když jsem měla hotovo, uvařila jsem si čaj a sedla si na pohovku, měla jsem ještě chvíli čas. Po tom co jsem zrušila pojistku a dala to dohromady k penězům od babičky, které mi po své smrti zanechala, jsem měla dost na to, abych koupila starší autíčko, pronajala si byt a měla i něco do začátku. Naštěstí se mi podařilo najít i práci v jednom baru poblíž, takže jsem měla zajištěný i pravidelný příjem. Dopila jsem čaj, oblékla se a zamířila si to pro své auto, cestou jsem nakoupila a dojela domů. Všechno jsem pěkně vybalila, dala si sprchu a usnula vyčerpáním z dnešního dne.
A tak to šlo celé tři týdny, přes den jsem byla doma, nebo zašla někam do města a k večeru jsem pracovala v baru. Nebylo však dne, aby mi nevolali a nepsali, Lisa mě prosila, abych se ozvala a vrátila a Nate, asi jsem mu hrozně ublížila, ze začátku mě i on prosil, ale pak přestal a já pak zjistila proč.
Ráno jsem vstala, opláchla se a nalíčila, oblékla jsem si své oblíbené džínsy a volné tílko, na sebe hodila jen mikinu a sepla vlasy do culíku. Vzala jsem si tašku a zamířila do města, potřebovala jsem si něco koupit a pak jít na poledne do práce, jelikož mě prosili, abych přišla o něco dřív. Ve městě jsem vyřídila, všechno rychle a zbyl mi čas na kafe, zašla jsem proto do internetové kavárny, koupila si kafe a na chvíli si sedla k pc. Brouzdala jsem internetem a hledala všechno možné, až jsem najela na nějakou stránku ohledné VD a první titulek mě upoutal "Nathaniel Buzolic byl v Paříži spatřen s neznámou blondýnou, jak se ruku v ruce prochází ulicemi."
A mě v tu chvíli došlo, proč už se neozývá, našel si jinou. Bylo mi to tak strašně líto, zadržovala jsem slzy, když jsem se dívala na tu fotku, ale mohla jsem si za to sama. To já mu napsala ten dopis, že už spolu nemůžeme být a ať je šťastný s jinou. A on je.
Rychle jsem vypla pc, vzala si svou kávu a spěchala do práce. Tam jsem si na sebe hodila zástěru kolem pasu a dala se do práce, abych zapomněla. A šlo to docela dobře, do doby kdy se setmělo a bar se začal plni lidmi. Nevnímala jsme kdo kde a s kým je, prostě jsem plnila jejich objednávky a nic neřešila, až do doby než si objednal někdo další.
"Dvojitou whisky prosím," řekl si někdo u baru.
Nalila jsem mu tedy to, co chtěl, a podávala, když jsem se na něj podívala a on na mě.
"Nicole?" koukal na mě nechápavě.
" Josephe," vyhrkla jsem nervózně.
"Co ty… tak tady teda pracuješ?" zeptal se a napil.
"Jo tady pracuju," odsekla jsem a dělala dál svou práci.
Byla jsem hrozně nervózní, že napíše Lise a ona se tu objeví nebo pozná něco on. Naštěstí přišel šéf a řekl mi, abych šla připravit VIP část pro hosty, kteří by měli ještě dnes přijít. Přikývla jsem a naposled koukla k baru, ale Joseph už tam nebyl. Ulevilo se mi, že odešel, ale na druhou stranu, věděl, kde jsem. Znova jsem vypla své myšlenky a zamířila do zadní VIP části, začala jsem přinášet různý alkohol a připravovat místa, byla jsem do práce tak zabraná, že jsem si nevšimla, že tam nejsem sama.
"Proč jsi to udělala?" ozval se znova jeho hlas a ja se zastavila.
"To není tvoje starost a Lise jsem to vysvětlila a i Natovi," řekla jsem a znova se dala do práce.
"Neřekla jsi jí to celé, to proto jsi odešla?" přišel blíž.
"Nevím, o čem to mluvíš," ani jsem se na něj nepodívala a dělala, že nevím, o čem mluví.
"Vážně?" postavil se za mě, chytil me za ruku a otočil k sobě.
"Tak mi pak řekni, čím to je, že máš tak hezky kulatící se bříško," kouknul se níž a pak do očí.
Jak jsem mohla být tak blbá a myslet si, že by to nepoznal.
"Já…," ani jsem nevěděla co říct.
"Proč jsi řekla Lise, že jsi šla na potrat? Proč jsi lhala? A proč jsi tak ublížila Natovi?
"Joy, to je moc otázek najednou," povzdechla jsem si a sedla si.
"Tak začni popořádku," sedl si vedle mě. "Kdy sis to rozmyslela, že na potrat nepůjdeš?"
"Byla jsem rozhodnutá do poslední chvíle, i když jsem vcházela do nemocnice, jsem věděla, že to udělám. Jenže když jsem čekala v té čekárně…," odmlčela jsem se.
"Co se tam stalo?"
"Přišel tam pár a byli strašně smutní, doktor jím sděloval, že nikdy nebudou mít moct děti normální cestou a ta paní se rozplakala. Bylo mi jí strašně líto, protože já tu možnost měla a chtěla jsem jí zahodit, jen protože jsem se bála. V tu chvíli se ve mně asi něco zlomilo a já to nedokázala udělat, oni si dítě přáli a nemohli ho mít a já ho budu mít a chtěla jsem ho zabít. Prostě jsem to zrušila a šla domů."
"Ale proč jsi pak lhala?" zeptal se po chvíli.
"Došlo mi, že tohle je můj problém a že jsem Lise způsobila už dost potíží, co jsem tady, přitom jsem přijela, abych já pomohla jí. Musím se sama postavit na vlastní nohy a nést zodpovědnost jak za sebe, tak za to malé. Ona si zaslouží žít už jen spokojeně a zapomenout na minulosti a na to co se stalo s její sestrou. Já vím, že jí hodně pomáháš a jsem ti za to vděčná, ale vím, proč jsem to udělala, já jí neřekla sbohem, jen, jsem chtěla čas… ten čas, kdy mě neuvidí s břichem. Vím, že to zní asi jako naprostá blbost. Až se to narodí, zajdu za ní a možná jí to jednou vysvětlím," řekla jsem tiše.
"A Nate?" nezapomněl připomenout ani jeho.
"Bylo to to nejtěžší rozhodnutí, mám ho… já ho… prostě mi na něm záleží, ale bude šťastnější s jinou, mnohem lepší dívkou než já, co by ho čekalo semnou. Maximálně články v bulváru typu, příjme bastarda za své? Nebo nevěrná přítelkyně má dítě s jiným? Ne, tohle já mu udělat nemůžu, i když je pravda jiná a není ani jisté, čí to dítě je."
"Zaslouží si vědět pravdu Nici, jak on tak i Lisa, netušíš, jak se trápí, oba," kouknul na mě smutně.
"Já vím a mrzí mě to, moc. I když pochybuju, že Nate se trápí," otřela jsem si slzy.
"Jak to myslíš?"
"Četla jsem ten článek o té blondýně," šeptla jsem.
"To je…," nestačil už nic říct, protože jsem mu skočila do řeči.
"To je už jeho věc, ať je šťastný," řekla jsem a znova se dala do práce.
"Je to jinak, než si myslíš."
"Mě to vysvětlovat nemusíš, pamatuješ, rozešla jsem se s ním. Může si být, s kým chce. Budu jen šťastná, když bude i on."
"Ne nebudeš, jen si to namlouváš. Tohle nezvládneš, ne sama. A nemyslím, jen ty pocity v sobě, ale i to malé, až se narodí, jak to zvládneš skloubit dohromady dítě a práci? Nejsi superžena, kdo se o něj bude starat, až budeš po nocích pracovat, abyste měli z čeho žít? Podívej se pravdě do očí, nezvládneš to a ty to víš. Víš, že mám pravdu, ale nikdy si to nepřiznáš. Odháníš od sebe lidi, kteří tě mají rádi. Prosím Nici, přemýšlej o tom a vrať se," postavil se.
"Nemůžu, já… prostě nemůžu," řekla jsem tichým hlasem.
"Fajn, aspoň jsem to zkusil, i když marně," povzdechl si a zamířil k východu.
"Josephe?"
"Ano?" otočil se a podíval se na mě.
"Prosím slib mi, že to nikomu neřekneš?"
"Co myslíš?"
"To kde jsem a že jsem si to…."
"Ne neřeknu, slibuji. Ale až to Lisa zjistí, zabije mě. Ona pozná, že lžu," pousměje se, ale pak zvážní.
"Děkuji," zašeptala jsem.
Kouknul na mě, kývnul mi na pozdrav a odešel. Znova jsem se pustila do práce, a když to bylo hotové, šéf mě pustil domů. Šla jsem se do šatny převléknout, bylo mi mizerně. Po Josephově návštěvě se mi všechno zas vrátilo. Celou tu dobu, jsem se to snažila potlačit, ale on způsobil, že jsem znova cítila jen výčitky. Výčitky vůči tomu co jsem udělala a vůči nim. Se slzami v očích jsem nasedla do auta a rozjela se domů. Dala jsem si teplou sprchu, hodila na sebe obyčejné triko a zalezla si do postele. Položila jsem si ruce na břicho a tiše poslouchala, jestli náhodou neucítím nějaký pohyb, ale nic se nestalo. Ještě chvíli jsem si hladila svoje mírně se kulatící bříško, nakonec jsem zavřela oči.
"Odpusť mi to drobečku," šeptla jsem do tmy a po chvíli usnula.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama