Long Road to Happiness - 18.část

9. února 2014 v 23:00 | Ellie |  Long Road to Happiness

18. část

Nicole

Od doby co jsem se v baru setkala s Josephem uplynuly 2. týdny. Za tu dobu mi párkrát volal a dokonce přišel znova do baru. Celou tu dobu mě přemlouval, ať se ozvu, ať o sobě řeknu a konečně tohle všechno skončí, ale já jsem nic z toho neudělala. Prostě to nešlo a nechápala jsem, proč to nechce pochopit, proč nechce pochopit mě. Ale jinak jsem už to vysvětlil nemohla. Byla jsem zrovna doma a brouzdala po netu, když jsem narazila na další fotky herců z VD, kteří byli v Evropě na nějakých setkáních, byla na nich dokonce i Lisa. Usmívala se a vypadala dobře. Tak moc mi chyběla. Usmívala jsem se nad obrazovkou a koukala na další, všichni vypadali šťastně, dokonce i Nate. Bylo zvláštní vidět zase ten jeho úsměv, který teď už patřil te neznámé blondýnce, která se s ním ukazovala skoro na všech fotkách. Bolelo mě u srdce pokaždé, když jsem se na ty fotky podívala. Došlo mi, že on je jediný v mém životě, koho jsem doopravdy milovala. Marco byl jen, vlastně ani nevím co. Možná jsem ho měla ráda, líbil se mi ze začátku, ale pak se tolik změnil, ale nikdy jsem ho nemilovala, tak jak bych chtěla. To ve mně vyvolal až Nathaniel, on ve mně probudil city, kterých jsem se bála a já mu ublížila. A teď jsem na něj koukala, jak se usmívá na fotkách a je… šťastný.

Zavřela jsem notebook a lehla si na pohovku, bylo mi do pláče. Chtěla jsem to na někoho hodit, že je to jeho vina, za to co se děje a tak, ale jediný vinný člověk tady jsem byla já sama. To já utekla jako zbabělec, nechala svou nejlepší kamarádku samotnou a to jsem jí slíbila, že jí pomůžu, že jí budu na blízku kdykoliv bude potřebovat, to já všechno zničila.
Tak moc jsem si přála, aby to, že jsem sem přijela, skončilo jinak. Bohužel tam kde jsem já, většinou štěstí není. Koukla jsem na hodinky a zjistila jsem, že už jsem měla být dávno na cestě do práce, brala jsem, co šlo, takže jsem v práci byla skoro pořád, dokud můžu. Peníze budou potřeba, až se malé narodí, takže musím šetřit co nejvíc, mám sice ještě dost slušnou částku na účtu z dědictví po babičce, ale nemůžu na to spoléhat. Rychle jsem si dala sprchu, oblékla si černé kalhoty a volné modré triko, na to hodila mikinu, posbírala věci do tašky a vydala se na cestu. V práci jsem si jen převlékla triko a nahodila zástěru. Jen co sem se postavila za bar, přišel za mnou šéf.
"Ahoj Nici, tak jak se dneska máš?" usmíval se a dělal si drink.
"Jo fajn, tak jako každý den," usmála jsem se taky a věnovala se své práci.
"A jak se má malý barman nebo barmanka?"
"Myslím, že taky dobře, díky za optání," dodělala jsem koktejl a podala ho zákazníkovi.
"Víš, že kdyby něco, stačí říct," kouknul na mě.
"Jo já vím a děkuju, ale zvládnu to, co jak nejdéle půjde, víš, že potřebuju každou korunu."
"Vím, ale jsi těhotná i na to bys měla myslet," napil se.
"Myslím, věř mi, že myslím a proto to dělám, abych to dítě mohla zaopatřit a postarat se o něj. Vážně to zvládnu," ujišťovala jsem ho.
"Dobře, tak buď opatrná, a kdyby něco, řekni," mrknul a vrátil se zpět k sobě.
Jen co odešel, pustila jsem se znova do práce, měla jsem jí ráda, dávalo mi to pocit, že aspoň něco v mém životě dávalo smysl. Měla jsem se aspoň trochu na co těšit a v práci jsem neměla čas přemýšlet o tom, co se stalo, prostě jsem se ponořila do práce a všechno na chvíli vypnula. Dneska večer, ani nebylo moc lidí, a tak jsem měla čas učit se nové koktejl a drinky. Zrovna jsem připravovala jeden, když do dveří vešla mě známá osoba. Julie. Prošla rychle kolem stolů a zamířila si to rovnou do šéfové kanceláře. Oddechla jsem si, když si mě nevšimla. Ale zajímalo mě, co tu chce. A dozvědět jsem se to měla docela rychle. Neuběhla ani půl hodina a Julie už si to s úsměvem mířila ven.
"Máme na zítra velkou akci," ozval se šéfův hlas za mnou.
"Akci? Jakou akci? Souvisí to s Julii?" koukla jsem na něj.
"Jo souvisí, mimochodem odkud jí znáš?"
"Ehm, z televize," usmála jsem se a otočila se.
"No takže zítra tady chce uspořádat velkou párty. Přijdou herci a ostatní lidi, se kterými pracuje," opřel se o bar. "A budu potřebovat, abys tady byla už v poledne, je třeba připravit výzdobu, zařídit nějakou hudbu a další věci.
"Já se omlouvám, ale zítra nemůžu," snažila jsem se nějak vymluvit, nemohla jsem tu bát, ne když tu budou oni.
"Budeš to muset zrušit, potřebuju každého, jde o velkou věc," vzal si pár oříšku z misky a snědl je.
"Ale…," povzdechla jsem si.
"Hele za ten den ti dám dvojnásobek, prosím, potřebuju tě tu."
"Klidně přijdu dřív a pomůžu s čímkoliv, ale nemůžu tady být večer, až přijdou, ne za barem a ne jako obsluha," řekla jsem nervózně.
"Ale proč, děje se něco?"
"Já… nemůžu tu být, prosím pochop to, vážně mě to mrzí, ale nechci, aby mě tu někdo z nich viděl," řekla jsem sklesle.
"Tak mám nápad, budeš pomáhat v kuchyni, tam nikdo nepřijde a ty tak můžeš zůstat v práci, bereš?" usmála se na mě.
"Jo to beru a moc děkuju, za tohle i za to, že se neptáš dál," usmála jsem se taky.
"To je v pohodě, teď běž domů, vezmu to za tebe, stejně tu skoro nikdo není, ty se prospi ať si zítra dobře naladěná," cvrknul mi do nosu a pousmál se.
"Díky," dala jsem mu pusu na tvář a běžela si pro své věci.
Vzala jsem tašku, rozloučila se a jela domů. Cestou jsem si koupila pizzu a půjčila film. Doma jsem si dala rychlou sprchu a sedla si na pohovku pod deku i s pizzou. Snědla jsem ji na počkáni celou, nj to je tak, když člověk jí za dva. Lehla jsem si a už se věnovala jen filmu. Asi v polovině jsem usnula.
Celou noc jsem se převalovala a budila, takže jsem vstala až kdesi kolem poledne. Měla jsem ještě dost času se dát dohromady a zase vyrazit do práce. Když jsem vstala z pohovky, nějak se mi zamotala hlava, tak jsem si zase sedla. Po chvíli jsem vstala znova a už tomu dál nevěnovala pozornost, dala jsem si dlouhou teplou sprchu, oblékla si džínové šortky a bílé krajkové tílko, nazula žabky a do ruky si vzala toust, který jsem si rychle udělala. Do práce jsem přijela tak akorát. Všichni tam už byli a Tom, tak se jmenuje můj šéf, rozdával úkoly, hned jak mě uviděl, přišel ke mně.
"Ahoj Nic, tak abych to rychle vysvětlil, je třeba pomoct s výzdobou a pak vymyslet jaké pití se bude podívat, jo a pak už tě čeká jen práce v kuchyni," usměje se. "Já musím letět, mám práci u sebe ještě, zatím," řekl a hned zmizel.
Převlékla jsem se a šla jim pomoct, s výzdobou a vymýšlením koktejlů jsem strávila pár hodin a pak byl čas jít do kuchyně. Dala jsem se do práce. Ani nevím kolik přesně bylo, když se do kuchyně přiřítila moje kolegyně s tím, že už jsou tady. Ani nevím proč, mě najednou popadla panika, roztřásla jsem se a musela se posadit.
"V pohodě?" ozval se hlas vedle mě a někdo mi podával sklenku vody.
"Tady nemáš co dělat Josephe," koukla jsem na něj.
"Já vím, ale zajímalo mě, jestli jsi tady," sedl si vedle mě.
"Jo jsem, musím, ale budu v kuchyni, takže nikoho nepotkám," napila jsem se. "Je tady?"
"Nate? Jo je i s ní," zašeptal a podíval se na mě.
"Aha a je šťastný?" zeptala jsem se a snažila se neznít smutně.
"Myslím, že ano."
"Měl by ses vrátit a dělat, že nevíš, kde jsem."
"To je dost těžké, málem jsem to už prozradil, Nici prosím skonči to už, trápíte se všichni," chytil mě za ruku.
"Tohle je nejlepší, jdi prosím," vstala jsem a nechala ho tam sedět, znova jsem se dala do práce.
Chvíli seděl a pak se k nim znova přidal. Povzdechla jsem si a pracovala. Po pár hodinách, kdy už byla jejich zábava v plném proudu, jsem se nakonec rozhodla dopředu aspoň malinko nakouknout. Měla jsem pauzu, potřebovala jsem si odpočinout, ale místo odpočinku jsem zamířila dopředu. Stála jsem v malé chodbě mezi barem a WC a koukala na ně. Po dlouhé době jsem je zase viděla. Lisa zrovna tančila s Josephem a vypadala tak úžasné, usmívala se. To ji slušelo nejvíc. A pak můj pohled padl ke stolu, kde seděl Nate, objímal tu svou blondýnku a pak jí políbil. Srdce se mi sevřelo a po tváři mi začaly stékat slzy. Rychle jsem utekla dozadu a rozplakala se. Všechno jsem zničila, mohla jsem teď být s ním, ale už je pozdě. Byla jsem ráda, že jsem vzadu sama, všichni byli vepředu a chtěli autogramy. Opřela jsem se o stůl a plakala. Bylo mi tak moc zle. Všechno to kolem, začínalo mi to přerůstat přes hlavu. Už jsem vlastně ani nevěděla, co a proč to dělám, co je správně. Plakala jsem a nemohla přestat.
"Auu…," chytla jsem se za břicho a pevně stiskla okraj stolu.
Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Chtěla jsem si dojít pro vodu, ale zatočila se mi hlava a ja upadla na zem, rukou jsem shodila par hrnců na zem, kde udělaly dost velký hluk. Dostávala jsem do břicha křeče, svíjela jsem se na zemi v bolestech. Vnímala jsem tak na půl. Najednou se nade mnou objevil Joseph a vzal mě do náruče.
"Prosím, nechci, aby věděli…," slova se mi špatně vyslovovala a pletla, sotva jsem se ho držela.
Nic neříkal, nesl mě přes celý bar až ven. Už jsem ani nevěděla, co se semnou děje, najednou všechno spadlo do černé tmy. Už nebylo nic, jen tma, nekonečná tma. Dokonce i bolest zmizela, zmizelo všechno.
Probral mě divný pípavý zvuk za hlavou, otevřela jsem oči a oslepilo mě světlo nade mnou. Rychle jsem zase oči zavřela. Rukou jsem sjela až na břicho, bála jsem se, že se něco stalo malému.
"Nebojte se, je v pořádku, ale měla jste namále. Neměla byste se tak stresovat a vysilovat," řekl doktor, který stál u mé postele.
"Co se stalo?" zašeptala jsem.
"Zřejmě toho na vás bylo příliš a to se odrazilo na vašem zdraví, málem jste přišla o dítě," koukal do karty a pak na přístroj za mnou.
"Kdo… kdo mě sem přivezl?" chtěla jsem se posadit, ale neměla jsem na to síly.
"Jen pěkně ležte, dám vám léky a bude vám lépe," usmál se na mě. "Myslím, že vaši přátelé," dodal a vpíchl do infuze léky.
"Jací přátelé… já…," hned mě přerušil.
"To uvidíte pak, teď si odpočiňte a prospěte se, oba to potřebujete," řekl a vyšel na chodbu.
Zastavil se ve dveřích a nebyl sám. Někdo tam byl s ním, ale byla jsem slabá se vůbec otočit. Slyšela jsem jen hlasy.
"Bude v pořádku?" ozval se ženský hlas.
"Ano bude, ale musí pár dní odpočívat a hlavně se nestresovat, stále může dojít ke komplikacím," řekl jí doktor.
"Měl jsem se na to vykašlat a říct to…nic by se nestalo," dodal další mužský hlas.
Chtěla jsem vědět, kdo to je, ale připadala jsem si, jako když letím, tak příjemné. Snažila jsem se držet oči otevřené a poslouchat dál, ale léky začaly působit a já se znova ponořila do tmy.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama