Long Road to Happiness - 20.část

10. února 2014 v 9:00 | Ellie |  Long Road to Happiness

20. část

Nicole

Otevřela jsem oči a u mé postele seděla Lisa a ve dveřích stál Nate. Koukala jsem z jednoho na druhého a vlastně ani nevěděla co jim říct. Divila jsem se, když se Lisa nezlobila ani nekřičela. Bála se o mě. Chvíli u mě zůstala a pak se zvedla a popošla ke dveřím, něco pošeptala Natovi a odešla z pokoje. On se na mě podíval a udělal pár nejistých kroků ke mně, sedl si vedle postele a mlčel. Seděl tiše pár minut, než konečně promluvil.
"Proč jsi to udělala?" řekl tichým hlasem a podíval se na mě.
"Nevěděla jsem, co mám dělat, bylo toho příliš a pak to dítě…," odmlčela jsem se.
"Je moje?" zeptal se a podíval se na moje bříško.
"Nevím, asi… vážně to netuším," zašeptala jsem.
"Jak nevíš? S kolika jsi ještě spala, hm?" najednou zvýšil hlas a mě to co mi řekl, zabolelo.
"Dobře víš, že jen s tebou a že se stalo to s Marcem," do očí se mi nahrnuly slzy, jak si to mohl myslet?

Najednou jakoby mu to došlo.
"Já…promiň, nemyslel jsem to tak, jen…chápeš vůbec, jak jsem se cítil, když jsem dostal ten tvůj dopis a tys byla pryč? Jak mi bylo, když jsem se ti snažil dovolat a tys mě zcela ignorovala? Úplně jsi mě odstřihla ze života, tohle nepochopím, proč Nicole?" kouknul na mě zmateně.
"Sama nevím, bylo toho příliš, už jsem to nezvládala a pak jsem zjistila, že čekám dítě a to bylo příliš. Byla jsem rozhodnutá si ho nechat vzít, i když mě ti dva celou dobu přemlouvali a ten den, kdy ti dala Lisa dopis, jsem to měla skončit…," odmlčím se.
"Ale jak vidím, neskončila."
"Ne, ještě v čekárně jsem byla rozhodnutá, ale pak, prostě jsem změnila názor a tehdy mi i došlo, co bude nejlepší udělat. Lisa mě má stále na krku a ty… já nevím, čí to dítě je a…chtěla jsem tě jen chránit. Myslím, že pro mě tohle bylo lehké? Probrečela jsem každou noc, začala jsem pracovat, brala směny navíc, abych to zvládla, a pak jsem zjistila, že tam v baru budete a viděla tě…nešlo to zvládnout," zašeptala jsem tiše a přivřela oči.
"Proč chránit, to já bych chránil vás, mohla jsi mi to říct a nějak by se to vyřešilo, jenže…" povzdechl si.
"Jenže teď už je pozdě, máš teď jí a já už se nechci vracet, buď šťastný Nathanieli," koukla jsem na něj.
Chtěl něco říct, ale přišla sestřička s léky.
"Tady nemáte co dělat, pokud nejste rodina, prosím odejděte, slečna potřebuje odpočívat," řekla důrazně a odváděla ho pryč z pokoje, Nate na mě jen smutně kouknul a odešel.
Já dostala své léky a sestra odešla, bylo mi smutno. Ale to, že jsem zpátky neznamenalo, že všechno bude tak jako dřív. Za ty měsíce se posunul dál a měl vztah z krásnou dívkou, která mu určitě nijak neublíží. Ne tak jako já. Byla jsem unavená a přála jsem si jen jediné, prospat celý život. Zavřela jsem oči a a za chvíli jsem pod náporem léku spala jako mimino.
Uběhlo pár dní a já jsem konečně mohla jít domu, chtěla jsem se vrátit do svého bytu, ale Lisa trvala na tom, že jediné místo kam se vrátím bude její dům a tak mi nezbývalo nic jiného než tak i udělat. Cestou jsme se tedy zastavili v bytě a sbalili moje osobní věci, nakonec jsem vrátila klíčky a zamířili dolů k autu. Naložili jsme všechny tašky a krabice a rozjely se domu. Když Lisa zastavila, u domu čekal tam můj šéf Tom a opíral se o moje auto.
"Ahoj, co tady děláš?" usmála jsem se na něj.
"Jen jsem chtěl vědět, že jsi v pořádku a už se nechystáš dělat blbosti, jo a taky jsem ti dovezl tvoje auto, bylo u baru celou tu dobu," podával mi klíčky.
"Děkuji, jsi moc milý, ehm abych nezapomněla, to je moje kamarádka Lisa, Liso můj šéf Tom," představila jsem je.
"Těší mě," podala mu ruku Lisa.
"Mě taky," potřásli si rukama. "Tak pokud budeš chtít, někdy se zastav…na nealko drink," mrknu.
"Jo zastavím, určitě," usmála jsem se.
"Tak se mějte holky, ahoj," rozloučil se a odešel.
Podívala jsem se na Lisu ja se usmívá.
"Co je?" nechápala jsem, kam tím míří.
"Ale nic, jen, že je fakt hezký," usmála se a nosila taška dovnitř do mého starého pokoje.
Ano Tom byl hezký, ale byl to jen kamarád a můj šéf, nic víc. V mém srdci byl pořád jen Nate. Vešla jsem do domu a hned si udělala teplé kakao, sedla jsem si na pohovku a popíjela ho.
"Věci už máš nahoře," řekla Lisa a sedla si vedle mě.
"Díky, půjdu si pak vybalit později," usmála jsem se a napila se.
"Můžu?" zeptala se mě.
Nejdřív jsem nevěděla, co myslím, ale pak mi to došlo a jen jsem přikývla. Lehce si položila svou ruku na moje bříško a usmála se.
"Už víš, co to bude?"
"Jo, vím, ale nikomu to neřeknu," mrkla jsem a dál popíjela sladkou dobrotu.
"No ták, řekni, aspoň mě, prosím," dělala na mě ty své psí oči.
Odolávala jsem notnou chvíli, no nakonec mě přesvědčila.
"Bude to holčička," prozradila jsem.
"Jee a už máš i jméno?"
"Jo mám."
"A jaké?" držela stále svou ruku na bříšku.
"Chci, aby se jmenovala Lara," koukla jsem na ni a čekala na její reakci.
"Ty ji dáš…," usmála se na mě a rozplakala.
"No ták, zlato," přivinula jsem si jí k sobě a objala. "Žádné hezčí jméno než to tvé sestřičky mě nenapadlo, doufám, že se nezlobíš."
"Ne, to víš, že né," objímala mě. "Těší mě to."
"Tak to jsem pak ráda," spadl mi kámen ze srdce, že jí to nevadí.
"Zlato a co ty a Nate?" podívala se po chvíli na mě.
"Nic…on má tu svou blondýnu a ja mu to kazit nechci, je konečně šťastný, zaslouží si to," dopila jsem.
"Blbost, on bude šťastný jen s tebou a s vašim dítětem," řekla mi důrazně.
"Liso, nech to už tak ano? Bude to tak lepší," pousmála jsem se na ni, i když mi do smíchu vůbec nebylo, vstala jsem a odnesla hrnek do kuchyně.
"Půjdu se projít do města, chci se podívat na nějaké věci pro miminko," řekla jsem, když jsem se vrátila zpátky k ní.
"Ráda bych šla s tebou, ale mám něco na práci," usmívala se tajemně, držíc v ruce mobil.
"No to vidím, komu pak píšeš?" založila jsem si ruce na prsou a pozorovala ji.
"Nikomu, vážně, jen si tak hraju," věděla jsem, že lže.
"Tak to vyklop," domáhala jsem se pravdy.
"Když to řeknu, budeš se zlobit."
"To záleží, kdo to byl. Pochybuju, že jsi psala Josephovi."
"O něm mi ani nemluv jasné, neměl mi lhát. Ne jemu ne, ale…psala jsem Natovi," vypadlo z ní nakonec.
"A to jako proč? Liso něco jsem ti řekla, nech to být prosím. A co se týče Josepha, nebyla to jeho vina, to já ho prosila, aby mlčel, tak se na něj prosím nezlob," řekla jsem tiše.
Ale ani na jedno mi nic neřekla. Zakroutila jsem hlavou a šla se převleknout, oblékla jsem si své oblíbené šortky a volné tílko, vzala tašku a sešla dolů.
"Neměla bys raději odpočívat, přece jen, byla jsi v nemocnici," stála u dveří a koukala na mě.
"Ne, kdybych měla zas jen ležet, umřela bych nudou, chci se projít, potřebuju vzduch a tebe ať nenapadne zase psát Natovi," zamračila jsem se naoko a vyšla ven.
Byl krásný a slunečný den, na procházku jak stvořený. Bylo mi docela fajn, když ze mě opadl stres z toho, že se schovávám, teď když jsem zpět a Lisa se na mě nezlobí a ví pravdu, je mi mnohem líp. Procházela jsem se a ž jsem došla do jednoho obchodního centra, vešla jsem dovnitř a jen tak koukala do výloh obchodů, co kde mají nového. Zastavila jsem se u jednoho malého krámku s dětským oblečením, hned jsem vešla dovnitř a prohlížela si ty malinké věcičky. Nemohla jsem odejít, aniž bych si něco nekoupila a tak jsem po chvíli vyšla z obchodu s malou taštičkou a úsměvem na tváři. Pokračovala jsem dál až k malé kavárně. Napadlo mě dát si kafe a nechvíli si sednout. Vybrala jsem si místo u malého stolu a objednala si ledové Latté, mé oblíbené. Koukala jsem kolem a zaujala me paní sedící kousek opodál, byla mi strašně povědomá, ale seděla tak špatně, že jsem jí moc do tváře neviděla. Zazvonil ji telefon a ona promluvila, v té chvíli mi to došlo. Vstala jsem a došla až k ní.
"Mami?" řekla jsem s malou dušičkou a čekala, jak zareaguje.
Složila telefon a podívala se na mě. Byla to ona, moje máma.
"Nicole, dítě," šeptla a objala mě. "Tolik mě mrzí, co táta udělal, co jsem udělala já. A jak jsme se k tobě chovali," vzlykla a objala mě ještě pevněji.
"Co tady děláš?" zeptala jsem se.
"Jsem na služební cestě, zítra se zase vracím do Milána, tak ráda tě vidím, co jsi odešla, jsem o tobě nic neslyšela," když mě pustila, obě jsme si sedly.
"A cos myslela? Táta mě vyhodil z domu, komu bych se měla asi tak hlásit a navíc ani on a ani ty jste se za celou tu dobu neozvali," napila jsem se Latte, které mi mezitím donesli.
"Omlouvám se, ale ani nevím, co bych ti měla říct, omluva to nespraví, vím, že jsme oba rodiče na nic, ale jsem tak ráda, že tě vidím, vypadáš krásně a jsi těhotná," pousmála se na mě.
"No jsem, tak nějak, bude to holčička," usmála jsem se.
"Páni, budu mít vnučku…moc se těším. A kde je otec?" zeptala se po chvíli.
"Otec je, ale nejsme spolu, je to tak lepší a vážně mami, nechci se o tom dál bavit, prosím," podívala jsem se na ni prosebně.
"Dobře, řekneš mi to, až budeš sama chtít. Páni, jsi tak dospělá, tak samostatná, tolik jsi mi chyběla. Doufám, že se to teď všechno změní, tak moc mě mrzí, že jsi kvůli nám trpěla. Chtěla bych ti to všechno vynahradit, i když vím, že to už nepůjde, tak jak bych chtěla," řekla mi máma smutně.
"Už je to minulost ano, nech to být. Já se nechci vracet do toho, co bylo. A taky jsem ráda, že tě zase vidím, věř nebo ne, ale i po tom všem vás mám oba ráda, jste mi rodiče a to se nezmění," chytila jsem ji za ruku a usmála se.
"Tak víš co, má čas do večera, než budu muset jít na pracovní večeři, tak co kdybychom se trochu podívali po obchodech a popovídali si," navrhla mi a já souhlasila.
Obě jsme dopily své kávy a pak se vydaly na obchůzku obchodního domu, zastavili jsme se v mnoha obchodech, koupili si nějaké oblečení, nejen pro mě, ale i pro dítě. Bylo fajn jí zase vidět, mluvit s ní jako za starých času, byla to zase moje máma, tu, kterou jsem měla tolik ráda. Hodně jsme si povídali, řekla jsem ji, co se za tu dobu stalo tady i Marcem, mrzelo ji, že nemohla být semnou a hlavně si oddechla, že ten parchant už pěkně sedí, tam, kde vždycky patřil. Bylo to hezké odpoledne, dokonce jsme se zase obě smály, když už se stmívalo, navrhla máma, že mě s tím vším sveze domů a já ráda souhlasila. Tahat všechny ty tašky se mi vážně nechtělo. Nakonec její auto zastavilo u Lisina domu a máma se na mě podívala.
"Jsem ráda, že jsem tě viděla, tohle odpoledne bylo úžasné. Vím, že to tam poslední rok a půl nevypadalo, ale jsi má dcera Nicole a jsi pro mě vším, jenže mi to došlo, až když jsi odešla. Zítra odjíždím zpátky domů, ale brzy se zase uvidíme, slibuju," políbila mě na čelo a objala mě.
"Dobře, tak brzy ahoj," objala jsem ji taky a pak s taškami zamířila ke dveřím.
Všude byla tma, což mi přišlo divně. Lisa měla být doma, ale nakonec jsem usoudila, že šla asi někam ven, možná za Josephem a tak jsem to už dál neřešila. Odemkla jsem si dveře a vstoupila dovnitř. Po tmě jsem vešla až do obývacího pokoje. Najednou se rozsvítili a všichni zakřičeli.
"PŘEKVAPENÍ…!!"
Nechápala jsem co se to děje, ale došlo mi to, až když jsem si přečetla velký nápis na zdi.
"Gratulujeme k miminku."
Byli tam všichni, nevím, jak to Lisa všechno za tu dobu zvládla, ale rozhodně mě překvapila. Usmála jsem se a po tváři mi začaly téct slzy štěstí. Zase jsem se začínala cítit dobře, zase jsem měla pocit, že jednou se na mě usmálo štěstí a že už bude dobře.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 luc luc | Web | 10. února 2014 v 9:15 | Reagovat

paráda :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama