Long Road to Happiness - 24.část

10. února 2014 v 20:00 | Ellie |  Long Road to Happiness

24. část

Nicole

Večere, byla celá fiasko. Amy naštvaná odešla a po chvíli i Natě a za ním Lisa. Joseph, chvíli zůstal a povídal si s námi ještě a pak taky odešel. Tom chtěl zůstat, ale já byla příliš unavená, abych se mu teď věnovala a tak jsem se s ním rozloučila s tím, že se uvidíme zítra. Když odešel, sedla jsem si na pohovku a natáhla si nohy před sebe, úleva. Pustila jsem si telku a přikryla se dekou, nějaký úklid jsem absolutně neřešila, pustila jsem telku a koukala, usnula jsem ani nevím jak. Vzbudila jsem se v noci, na pohovce se mi leželo fkt nepohodlně, tak jsem vstala a šla nahoru, chtěla jsem vědět, jestli je už Lisa doma a tak jsem nakoukla do jejího pokoje, ale byl prázdný. I hned jsem vzala mobil a snažila se ji dovolat, ale marně. Doufala jsem, že je v pořádku a že se ráno uvidíme, zalezla jsem do postele a vytuhla do minuty.

Ráno jsem se vzbudila poměrně brzo, rychle jsem se oblékla a dokončila ranní hygienu. Sešla jsem dolů a pomalu začala uklízet jídelnu a kuchyň. Měla jsem už skoro všechno hotovo, když v zámku zarachotily klíče a domů se vrátila Lisa. Docela mě naštvalo, že se ani neozvala, zvlášť když večer řekla, že se vráti.
Uhodila jsem na ni a ona mi pak řekla, že byla s Natem, že on potřebuje kamarádku, že je na všechno sám. Popravdě mi ho bylo líto, nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Nevěděla jsem co dělat, byla jsem strašně zmatená. Potřebovala jsem si urovnat myšlenky a hlavně přijít na to co dál.
Jenže jsem na nic nepřišla ani po 4 týdnech. Všechno se nějak vleklo dál, svým tempem. Moje sladká Lara byla zase o něco větší, můj "vztah" s Tomem, byl dál jen spíš na přátelské rovině, i když on se snažil o víc. Nate se u nás od osudné večere ukázal jen párkrát, ale vždy se choval divně a stejně tak Lisa. Nevěděla jsem proč a popravdě jsem po tom ani nepátrala, měla jsem dost svého.
Bylo zase jedno těch rán, kdy jsem vstala a absolutně se mi nic nechtělo. Ale musela jsem, slíbila jsem dneska Tomovi, že se sejdeme a promluvíme si. Nebylo správné ho tahat za nos, musela jsem něco udělat, dřív než bych mu vážně ublížila.
Vstala jsem, oblékla jsem si volné tílko a minisukni, učesala jsem se a sešla dolů. Lisa už seděla u snídaně a psala sms.
"Ahoj," pozdravila jsem ji a sedla si ke stolu, naložila jsem si snídani a začala jíst.
"Ahoj," pousmála se a zase si psala.
"Co máš dneska v plánu?" zeptala jsem se s plnou pusou.
"Já? Ale ni, jen zajdu za jednou známou a pak asi nic a co ty?"
"Mám se sejít s Tomem, chceme si promluvit, já… chci to skončit, beru ho jen jako kamaráda a on chce víc, nikdy mu nedám víc, žádnému jinému nedám tolik jako Natovi," řekla jsem a jedla dál.
Lisa se na mě podívala a pak rychle sklonila hlavu a nacpala si do pusy jídlo. Pokrčila jsem rameny a dál snídala. Byla divná a já nevěděla proč. Dojedla jsem a sklidila ze stolu, rozloučila jsem se s ní a nasedla do auta, rozjela jsem se do města. Měli jsme sraz u naší malé kavárny. Celou cestu jsem přemýšlela, co mu řeknu a jak to všechno dopadne. Zastavila jsem a vešla dovnitř, už seděl u stolu a dokonce měl i objednané. Čokoládový dortík a moje oblíbené Latte.
"Ahoj," usmála jsem se a sedla si.
"Čauky," mrknul a usmála se taky.
"Už jsi i objednal, díky."
"Jo vím, co máš ráda," napil se a kouknul na mě. "Víš, Nici, si bychom si měli promluvit."
"Máš pravdu, měli," napila jsem se.
"Ty víš, že tě mám moc rád a že bych chtěl být s tebou, proč se tomu pořád bráníš?"
"Nebráním, jen…," povzdechla jsem si. "Podívej, Tome, jsi skvělý kluk a dobrý kamarád, ale moje city k tobě nejsou takové, jaké by sis přál, promiň, nechci ti ublížit, ale já… miluju pořád jen jednoho a to otce mého dítěte, byla jsem hloupa a odháněla ho od sebe, protože jsem byla jen zbabělec, mrzí mě to, vážně," chytila jsem ho za ruce.
Chvíli mlčel a jen se díval na naše ruce. Věděla jsem s jistotou, že jsem ho ranila.
"Takže je asi marné se dál snažit viď?"
"Můžeme dál zůstat přátelé, jako do teď, to přece není problém. Jsem ráda, že tě mám a nerada bych o tebe přišla v tomhle směru," to byla pravda, hodně mi kdysi pomohl, dal mi práci a pomáhal mi, sblížili jsme se.
"Ani já o tebe," zašeptal a nahnul se přes stůl, opatrně a jemně mě políbil.
Opětovala jsem mu polibek, věděla jsem, že je poslední a nechtěla to kazit. Pohladil mě po tváři a usmála se na mě. Na jednu stranu jsem byla ráda, že to vzal tak dobře, ale na druhou stranu mi bylo líto, že jsem mu vzala naději. Seděli jsme v kavárně ještě nějakou chvíli, vypili jsme kafe a snědli naše dortíky. Nakonec jsme se zvedli a šli se ještě projít, bylo krásné teplé odpoledne a slunce příjemně hřálo, procházeli jsme se a povídali si, no spíš vzpomínali na staré časy v práci a na to jak jsem tam začínala. Smáli jsme se a bylo nám fajn, aspoň tohle nám zůstane. Dobrý přátelsky vztah. Čas utíkal a my se nakonec vrátili k našim autům.
"Takže už asi půjdu, ty jsi určitě taky unavená," usmála se sladce.
"Trošičku, ale to zvládnu. Děkuju za hezky den a za všechno."
"Není zač, od toho jsou přátelé," políbil mě na čelo. "Tak zase ahoj," zamával mi a nasedl.
Usmála jsem se a nasedla do svého auta, znova mi hlavou probíhal celý dnešní den a vůbec poslední týdny. Konečně jsem nějak věděla co dál a prostě jsem to chtěla udělat. Chtěla jsem to napravit, chtěla jsem bát zase šťastná a k tomu jsem musela udělat jedinou věc. Mluvit s ním. Nastartovala jsem svou krásku a rozjela se přes město až k němu. Cestou jsem vzpomínala na naše společné chvíle a začínala se těšit, až budeme spolu, všichni tři. Musela jsem se té představě pousmát. Já, on a naše malá dcera.
Jela jsem dál až jsem nakonec zastavila auto před bytem, kde bydlel, vystoupila jsem a šla nahoru. Chvíli jsem jen tak přešlapovala přede dveřmi a váhala, jestli je to dobrý nápad, no nakonec jsem se přece jen odvážila a zazvonila, chvíli se nic nedělo, ale pak jsem uslyšela nějaké zvuky za dveřmi a v momentě se otevřely. Nate stál předemnou jen v ručníku a nevěřícně na mé zíral.
"Co tu děláš?" zeptal se po chvíli.
"Já… já jsem přišla za tebou, chtěla bych… to všechno napravit a…," nedořekla jsem, uslyšela jsem totiž známý hlas.
"Zlato, našla jsem tu zmrzlinu," najednou se objevila Lisa, na sobě měla jen ručník, stejně jako on.
Zaskočeně se na mě podívala. Nate se kouknul na ni a pak zase na mě. Do očí se mi draly slzy.
"Nici," stačila ze sebe dostat Lisa.
Němě jsem na ně zírala neschopná jakéhokoliv slova, bylo mi zle. Po chvíli jsem se vzpamatovala a utekla dolu ke svému autu, slyšela jsem ještě, jak za mnou Nate volá, ale to mi bylo už ukradené. Nepotřebovala jsem poslouchat blbé výmluvy, rychle jsem nastoupila do auta a rozjela se. Teď už všechno dávalo smysl, to její divné chování, když jsme o něm mluvili, ty telefonáty, kdy se zavírala vedle, růže, které ji poslal, to, že byla pořád pryč, všechno to teď zapadalo. Slzy mi tekly proudem a bylo mi těžko, těžko na srdci, malá to asi poznala, protože o sobě dávala dost vědět. Nevěděla jsem ani kam je, napadl mě jen jeden člověk. Zastavila jsem u jeho domu a zazvonila. Držela jsem se za břicho a plakala.
"Nici, co se děje?" koukal na mě Joy zděšeně, když otevřel dveře.
"Já… já… oni jsou…spolu," koktala jsem přes slzy a bylo mi čím dál hůř.
"Kdo? O kom to mluvíš? Bože, jsi v pořádku?"
"Ne, to… strašně to bolí," plakala jsem a krčila se v hrozné křeči.
"Ty krvácíš! Musíme rychle do nemocnice, pojď," řekl vyděšeně, vzal me do náruče a zanesl do svého auta, nasedl a rozjel se.
Hrozně jsem se bála o malou, krvácela jsem čím dál víc. Po chvíli auto zastavilo a Joseph mě dostal z auta, rychle vběhl do nemocnice.
"Potřebujeme doktora, hned!!" křičel kolem sebe.
Hned se seběhli kolem, vzali mě na ošetřovnu. Joy me položil na postel a držel mě za ruku, zatím co, mě doktor vyšetřoval.
"Budeme muset operovat, hned, sestro řekněte, ať připraví sál a vše potřebné," dal všem rozkazy.
"Ale je moc malinké," zašeptala jsem.
"Ano, ale musíme zastavit krvácení, bohužel budete mít předčasný porod, provedeme císařský řez, takže to bude rychlé," řekl mi a odešel se připravovat.
"Já se bojím," plakala jsem a Joseph mě utěšoval, zatímco mi sestra dávala potřebnou medikaci na operaci.
Když léky začaly působit, odvezla mě na sál, připojila mě na přístroje a něco na mě mluvila. Nevnímala jsem ji, byla jsem vystrašená a bála jsem se.
"Všechno bude v pořádku, nebojte se," chlácholil mě doktor.
Chtěla jsem mu věřit, tak strašně moc, ale měla jsem divný pocit. Necítila jsem své tělo, vlastně jsem ani necítila, kdy začali operovat, byla jsem při vědomí a koukala do velkého světla nade mnou, bylo ostré a pálilo. Najednou jsem v místě, kde mám břicho, cítila nepříjemný tlak. Ještě chvíli jsem to cítila a pak jsem uslyšela tichý dětský pláč.
"Moje dcera," zašeptala jsem a slzy mi tekly po tváři.
Viděla jsem, jak ji doktor podal sestře a ta s ní někam odešla, než jsem však stačila něco říct, další sestra mi nasadila masku a nevím ani jak, ale najednou jsem byla tak unavená. Oči mi ztěžkly a nakonec jsem usnula.
Probudila jsem se, nevím, jak dlouho jsem spala. Otevřela jsem pomalu oči a koukala kolem sebe, byla jsem už na pokoji a zřejmě bylo ráno, jelikož sluneční paprsky se draly oknem dovnitř. Chtěla jsem se posadit, ale strašně mě bolelo břicho. Bolest mi vystřelovala do celého těla, zaskučela jsem bolestí a nechtíc probudila Josepha, který spal vedle mě na křesle.
"Jak ti je?" zeptal se me, když si promnul oči.
"Všechno mě bolí," koukla jsem na něj.
"Za pár dní budeš v pořádku," pousmál se a pohladil mě po ruce, chtěl ještě něco říct, ale do pokoje vešel doktor.
"Tak slečno, operace proběhla dobře, krvácení jsme zastavili, za pár dni zase budete jako rybička," usmála se na mě a díval se do mé karty.
"A Lara, moje dcera, kde je?"
"Vaši dceru jsme umístili do inkubátoru na kojeneckém oddělení, je malička a bohužel nastaly komplikace se srdíčkem," řekl a kouknul na mě.
"Co cože? Jaké komplikace, bude v pořádku?" vystrašené jsem se na něj dívala.
"Ano, tím, že je maličká, její srdíčko nestačí, není ještě plně vyvinuté, jediné co musíme je, čekat a doufám, že to zvládne. Omluvte mě, musím jít na vizitu, ještě se za vámi zastavím," položil mou kartu zpátky a odešel.
Čekat? Doufat? To je vtip? Rozplakala jsem se, kašlala jsem na nějakou bolest, moje dcera, teď tu šlo jen o ni. Cítila jsem, jak mě Joy objal.
"Prosím, vezmi mě za ní, prosím," šeptala jsem.
"Ještě tam nedojdeš, jsi slabá."
"Prosím," plakala jsem dál.
"Dobře, nějak to udělám," řekl a odešel z pokoje.
Po chvíli se vrátil i s kolečkovým křeslem, opatrně mě na něj posadil a zamířili jsme, na kojenecké oddělení. Myslela jsem jen na ni, na svou malou holčičku. Když jsme došli až na místo, Joseph zastavil před pokojem, kde se nacházely 3 inkubátory, v jednom z nich ležela moje Lara. Zrovna jsem otevírala dveře, když jsem uviděla, jak se k nám blíží Nate s Lisou. Na ty dva zrádce, jsem vážně neměla náladu. Nechtěla jsem je vidět ani s nimi mluvit.
"Nici, jsi v pořádku?" starala se hned Lisa.
Ani jsem se na ní nepodívala, ani na jednoho, neměla jsem tu sílu.
"Joy, zavez mě prosím k ní," zašeptala jsem a on to udělal, postavil vozík i semnou k jejímu inkubátoru a odešel na chodbu.

Seděla jsem tam a koukala na ten malý uzlíček vevnitř, po tváři mi stékaly slzy, lehce jsem položila ruku na sklo. Už mi bylo všechno jedno, všechno. Pro mě existovala už jen jedna věc a to moje malá dcera, která bojovala o svůj život.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama