Long Road to Happiness - 26.část

11. února 2014 v 5:00 | Ellie |  Long Road to Happiness

26. část

Nicole

Seděla jsem u malé a plakala, bylo mi na nic, cítila jsem se bezmocná. Když za mnou přišla Lisa, měla jsem na ni hrozný vztek, chvíli jsme spolu mluvili a pak jí někdo volal. Když odešla, bylo mi ještě hůř, schovala jsem si tvář do dlaní a snažila se uklidnit, ale nešlo to. Slyšela jsem, jak se po chvíli otevřely dveře a někdo vešel dovnitř, byla jsem si jistá, že je to Joseph. Lehce si položil ruku na me rameno. Byla jsem za něj ráda, aspoň jsem na to teď nebyla sama, zvedla jsem hlavu a otočila se k němu. Jaké však bylo mé překvapení, když místo očekávaného Josepha tam stál, neočekávaný Nate.
"Vypadni," zašeptala jsem a do očí se mi znova draly slzy, nechápala jsem jak to, že oba měli tu drzost a zrovna teď.

"Nici, prosím…," kouknul na mě prosebně.
"A o co prosíš hm… jdi pryč, nechci tě vidět, tebe ani Lisu, oba jste mi ublížili," otočila jsem se zase k malé, abych se na něj nemusela dívat.
"Já vím a mrzí mě to, ale tys přece byla s Tomem, sama si řekla, že to nemá cenu," začal se obhajovat.
"Ano řekla jsem to, protože jsem nebyla připravená po tom všem s tebou byt, bála jsem toho, co bys udělal, kdyby to dítě nebylo tvoje, bála jsem se tvé reakce a tak jsem udělala věci, které pro mě byly hodně těžké, navíc ano byla jsem s Tomem a on mě měl vážně rád, ale já sním ani nespala, brala jsem ho jen jako… přítele, pomáhal mi a cos dělal ty? Bylo docela zajímavé, jak rychle jsi na mě zapomněl v náruči tamté a pak Lisa?… Vážně? Aspoň vidím, jak jsi mě ty miloval," řekla jsem a chtěla nějak zmizet, ale byla jsem docela slabá na to, abych odešla po svých.
"Ale já bych s tebou byl, i kdyby moje nebylo, mohla jsi mi to říct… já," povzdechl si a vlastně ani nevěděl jak pokračovat.
"Ty co? Hm? Víš co, jdi prosím, já… chtěla jsem to všechno vrátit, byla jsem rozhodnutá, ale když jsem vás dva viděla, jako by mi někdo vyrval srdce. Ale teď je to jedno, pro mě je teď důležitá jen moje dcera, nic víc, odejdi Nate a nech nás být," řekla jsem a už se na něj ani nepodívala.
Ještě chvíli tam stál a pak odešel. Seděla jsem u své dcery ještě dlouhou dobu, nechtělo se mi jí nechat samotnou. Hrozně jsem se bála, že když se vzdálím, přijdu o ni. Jenže i na mě padla únava a sestřička mě nakonec dovezla zpět na pokoj, kde jsem hned usnula. Tak to šlo několik dní, ráno jsem se probudila a celý den strávila u inkubátoru, doktoři stále nevěděli, jestli Lara přežije a mě sžíral pocit beznaděje, byla jsem na všechno sama. Lisa mě zradila a byla pryč, Nate, o něm jsem nechtěla mluvit, strašně to bolelo. Párkrát se sice ozval Tom, ale nebylo to ono. Jediný, kdo se občas zastavil, byl Joseph, seděl semnou u malé a občas jsme si povídali, jenže já neměla na nic náladu. Bylo mi hrozně. Za další dva dny mi doktor oznámil, že mě propustí, to ráno jsem vstala a jen tupě zírala do bílého stropu. Měla jsem jít domů, ale kde je vlastně můj domov? Kde to je? Zírala jsem a přemýšlela, dokud mě z toho nevytrhlo zaklepání na dveře. Koukla jsem tím směrem a ve dveřích se objevila Josephova hlava.
"Ahoj, prý tě už dneska propustí," vešel dovnitř a posadil se na židli vedle postele.
"Jo, ale nikam se mi nechce, bojím se, že když odejdu, něco se stane. Joy já už bych to nezvládla, kdybych o ni přišla," zašeptala jsem a do očí se mi draly slzy.
"Ale no ták, je to malá bojovnice, bude v pořádku," pousmál se a pohladil mě po tváři.
"Asi máš pravdu," usmála jsem se nakonec taky.
"Jestli chceš, vezmu tě domu, ať nejedeš taxíkem," nabídl se mi.
"Děkuju," vstala jsem a šla se do koupelny obléknout, byla jsem ráda, že je tu aspoň on.
Rychle jsem se převlékla a pak mi Joy pomohl sbalit věci, ještě jsme oba zašli na novorozenecké oddělení. Nechala jsem Josepha čekat na chodbě a sama vešla za mou malou princeznou. Pousmála jsem se, byla tak nádherná, tak maličká a bojovala. Rozloučila jsem se s ní s příslibem, že se ráno za se objevím a vrátila se na chodbu, sestře jsem řekla, aby mi okamžitou změnu hlásila a pak jsme oba šli k jeho autu. Naložil mou tašku do kufru a pomohl mi nastoupit, nakonec se auto rozjelo k domu, kterému jsem říkala domov. Co bylo to místo pro mě teď? Celou cestu jsem rozmýšlela o spoustě věcí, byla jsem mimo, a ani jsem si nevšimla, že už dávno auto zastavilo.
"Tak jsme tady," zpátky mě dostal jeho hlas.
"Co?" nechápavě jsem se na něj podívala.
"Už jsme tady," kouknul na mě. "Jsi v pořádku?"
"Jo jsem, proč bych neměla být?"
"Jen tak, hodně se toho stalo a přijdeš mi popravdě trošku mimo," řekl starostlivě.
"Jo to si připadám i já, ale jsem v pořádku. Děkuju za svezení a někdy se zastav, aspoň tu nebudu tak sama," pousmála jsem se a vystoupila z auta.
Joseph vystoupil taky, pomohl mi s taškou až do domu a pak se semnou rozloučil a odjel. Vešla jsem do haly a koukla kolem sebe. Když jsem odtud naposled odcházela, bylo všechno v pořádku, teď se zde vracím a všechno je jinak. Vzala jsem tašku a došla do svého pokoje, hodila jsem ji na zem a svlékla se. Napustila jsem si vanu a vlezla si do ní, potřebovala jsem na chvíli vypnout. Měla jsem pocit, že uvnitř za chvíli vybuchnu. Opřela jsem se a zavřela oči. Ani nevím, jak se to stalo, ale usnula jsem tam. Když jsem se vzbudila, voda už byla docela studená a mě byla zima, rychle jsem se zahřála teplou sprchou a osušila se, oblékla jsem si košilku a na to saténový župan, bylo asi jedenáct hodin večer. Sešla jsem dolu, že si ještě udělám čaj a něco malého k snědku a pak si půjdu lehnout. Rychle jsem si udělala bylinkový čaj a namazala si dva tousty marmeládou, dala jsem si je na talíř a snědla to, čaj jsem si vzala do pokoje k posteli a lehla si, byla jsem unavená a po chvíli jsem znova zaspala. Spala bych až do rána, ale nějak kolem druhé hodiny ráno se celým domem ozval domovní zvonek. Lekla jsem se, protože jsem netušila, kdo by to mohl v tuhle noční hodinu být. Tiše jsem vešla dolů ke dveřím a přes skleněnou část na boku jsem koukla, kdo to je.
Byl to Nathaniel, opíral se o rám dveří a vší silou mačkal zvonek. Odemkla jsem a otevřela dveře.
"Ahoooj," zvolal hlasitě.
Zdálo se mi to nebo byl vážně úplně na mol? Zamračila jsem se na něj a dala si ruce v bok.
"Co tu chceš? Víš kolik je hodin?"
"Je ráno?" zeptal se a sotva stál na nohách, opíral se o dveře, ale bylo jasně vidět, že i to mu dělá značně potíže.
"Ne ráno ještě určitě není, jsou dvě v noci," řekla jsem naštvaně a stejně tak se i tvářila.
"Aha, no… to nevadí, prohlížel si se zájmem zvonek, na který před chvíli tak usilovně zvonil.
"Ty jsi pil?" zeptala jsem se, i když to šlo na něm i vidět.
"Ne nepil jsem, jen jsem si dal pár skleniček," řekl a snažil se postavit normálně, jenže po chvíli se mu zřejmě zamotala hlava a spadl z těch dvou schodů, které vedly k domu.
"Au, sakra," zaklel a kouknul na mě.
Dojdu k němu a pomůžu mu na nohy, když ho zvedám, ozve se moje rána po porodu a tiše syknu bolesti. Když už jakž takž stojí na nohou, snažím se ho nasměrovat do kuchyně, když se s námahou posadí, naliju mu sklenku vody.
"Kde se tu bereš a jen mi neříkej, že jsi v tomhle stavu jel autem," koukla jsem na něj.
"No ne… vzal jsem si taxi," napije se vody.
"Ale proč? Řekla jsem ti, abys mi dal pokoj, tak co tu sakra děláš," zvýšila jsem mírně hlas. "A navíc, proč ses opil?"
"Nevím, prostě jsem pil a… mě to mrzí, nechtěl jsem ti ublížit, ani naši dceři," najednou se jeho výraz změní.
"Jenže se stalo a navíc, pitím se to nevyřeší. Zavolám ti taxi a pojedeš domů," vstala jsem a kolem něj procházela k telefonu.
Přitáhl si mě k sobě a objal kolem pasu, koukal na mě a jeho oči se leskly.
"Promiň mi to prosím," zašeptal a položil si hlavu na moje bříško. Objímal mě pevně a asi si ani neuvědomoval, že mě za chvíli asi rozmačká.
"Nate, dávej pozor, mačkáš mě moc," zašeptala jsem a jeho stisk trochu povolil, oddechla jsem si.
Nevěděla jsem, co mám dělat, nechtěl mě pustit a jen se mi dokola omlouval, po chvíli jsem to vzdala a nechala ho tak, pohladila jsem ho po vlasech.
"Měl by sis jít lehnout, potřebuješ se vyspat," řekla jsem po chvíli ticha.
Odtáhla se jemně a kouknul na mě.
"Nechci spát, jsem v pohodě," řekl a dál mě objímal.
"Nate, ale já jsem unavená, tak buď si lehneš, nebo si tu seď po tmě," znova jsem mírně zvýšila hlas.
Pustil mě a nadechl se. Trochu se narovnal a slezl ze židle. Zapotácel se, a kdyby se nechytil stolu, byl by znova na zadku.
"Počkej, pomůžu ti," chytila jsem ho kolem pasu a vedla ho nahoru do pokoje.
Chtěla jsem to uložit do vedlejšího pokoje, ale i přesto, že byl dost opilý, si to s klidem kráčel ke mně. Povzdechla jsem si a nechala to tak. Bylo zbytečné něco teď říkat. Jako těžký kámen se svalil na postel a mě stáhl sebou.
"Zůstaň tu semnou, prosím," žadonil jako malé dítě a držel mě za ruku.
"Fajn," nakonec jsem souhlasila, neměla jsem náladu se hádat s opilcem a navíc, vážně jsem byla dost unavená.
Lehla jsem si vedle něj a zavřela oči. Ihned se ke mně zezadu nalepil a objal mě.
"Dobrou…," řekl tiše a po chvíli už spal jako mimino.
Netrvalo dlouho a i já jsem usnula únavou.
Ráno jsem se probudila jako první, Nate vedle mě ještě tvrdě spal. Tiše jsem vstala, vzala si věci a sešla dolů. Tam jsem se oblékla a dala vařit kafe. Určitě bude mít děsnou kocovinu, až se vzbudí. Rozhodla jsem se, že udělám snídani i jemu a pak odejde. Asi po půl hodině byla snídaně na stole a právě včas, protože se noční host právě objevil v kuchyni. Vypadal děsně.
"Zdravím," řekla jsem a podala mu šálek kávy.
"Ahoj," zašeptal a promnul si oči, posadil se a napil se.
Vzala jsem si svou kávu a popíjela za stolem.
"Omlouvám se, že jsem se tu tak objevil a v tak hrozném stavu," začal se omlouvat.
"Cos myslel, že se tím vyřeší, když jsem vpadneš úplně na mol," koukla jsem na něj.
"Nevím, asi jsem si něco nalhával. Mrzí mě to Nicole," napil se a zakousl se do snídaně.
"Přestaň se pořád omlouvat, tím to fakt nespravíš," řekla jsem a vzala si taky. "Chci, abys pak odešel, už tehdy v nemocnici jsem ti řekla, že ti tohle neodpustím, ani jednomu z vás a prosím, aby sis noční opilecké návštěvy taky odpustil," začala jsem jíst.
Mlčel a už nic neříkal, ale viděla jsem na něm, že ho to dost žere. Už jsem pak taky mlčela, neměla jsem, co bych dál řekla. Oba jsme tiše snídali a skoro se na sebe ani nepodívali. Když už jsem dojídala, slyšela jsem, jak v zámku zarachotily klíče, a někdo vešel do domu. Kroky se přibližovaly, až se nakonec ve dveřích objevila Lisa. Překvapeně jsem na ni zírala, bez jediného slova.
"Ahoj," pozdravila nás a nechápavě koukla na Nathaniela.
"Ahoj," pozdravil ji a napil se kávy.
"Hm ahoj," řekla jsem a vstala. "Já půjdu, nechám vás spolu… hrdličky," zabručela jsem, vzala si tašku a odešla z domu.

Když jsem je oba viděla zase pohromadě, vrátilo se mi to, jak jsem je viděla spolu u něho v bytě. Znova to tak moc zabolelo. Povzdechla jsem si, nastartovala jsem a rozjela se opět do nemocnice. Bylo jen jedno místo a jedná osoba, se kterou jsem chtěla být a za tou jsem právě teď mířila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama