Long Road to Happiness - 28.část

20. února 2014 v 14:47 | Ellie |  Long Road to Happiness

28. část
Nicole

Po tom co jsem odešla z domu a nechala tam ty dva spolu, jsem si to zamířila zpět do nemocnice. Už mi moje malá a sladká dcerka chyběla. Nejraději bych si ji už vzala domů, ale n to byla ještě moc malá a navíc, pořád nebylo jisté, jak to s ní bude dál. Lékaři jí stále měli na přístrojích a já se modlila, aby bojovala dál. Když jsem došla do nemocnice, ihned jsem zamířila k lékaři. Stál zrovna u recepce a díval se do jakých si papíru.
"Ehm dobrý den, můžu se vás zeptat, jak se daří mé dceři Laře?"
"Dobrý den slečno, myslím, že mám pro vás dobré zprávy. Ještě pořád nemá sice vyhráno, ale dnešní výsledky už vypadají líp. Je tu naděje, že se z toho nakonec dostane," pousmál se na mě povzbudivě.
"Vážně? Tak to moc ráda slyším, je to malá bojovnice," oddechla jsem si trochu, i když jsem věděla, že nás čeká ještě hodně dlouhá cesta.

"Ano, to ano, věřím, že to zvládne."
"A můžu za ní jít? Aspoň na chvíli?" zeptala jsem se.
"Ano, můžete, kde je víte," usmál se a šel si dál svou cestou.
Pozdravila jsem sestru, která šla kolem a vešla do malého pokoje. Sedla jsem si k inkubátoru a koukla na malou, jak spinka, vypadala jako malý andílek. Krásnější malé miminko, jsem neviděla. Tolik se mu podobala, vypadala, přesně jako jako Nate, když byl malý, podle fotek co mi kdysi ukazoval. Ta něžná tvářička, ty sladká kukadla. Trošku se zavrtěla a dál spinkala, bříško se ji zvedalo nahoru a dolů, tak jak dýchala, občas ze spaní pohnula ručičkou. Seděla jsem u ní další dvě hodiny a kochala jsem se pohledem na ni, nakonec jsem se rozloučila a odešla z nemocnice.
Zamířila jsem do města, musela jsem něco nakoupit a taky jsem potřebovala se trošku odreagovat. V malém obchůdku jsem jí koupila roztomilé růžové dupačky a čepičku a taky malého plyšového méďu. Vyšla jsem a pak procházela další obchody, nakoupila jsem i nějaké jídlo a pak zamířila domů.
Přemýšlela jsem, jestli tam ještě Lisa bude. No jen co jsem vešla, jsem věděla, že je. Zanesla jsem si věci do pokoje a sešla dolů.
"Mrzí mě, co se stalo tvé mámě, doufám, že to zvládne a dostane se z toho, mám ji ráda jako svou vlastní," dostanu ze sebe.
To co se stalo tetě, me moc zamrzelo, byla to skvělá ženská. Moc dobře jsem si s ní rozuměla, kdysi jsem u nich byla pečená vařená a brala jsem ji jako svou druhou mámu, zvlášť poté co jsem měla problémy doma a vážně jsem chtěla, aby se z toho dostala. Bylo mi líto i Lisy, tak nějak jsem tušila, jak se asi cítí, to samé jsem prožívala i já, jen jiným způsobem.
"Děkuju," šeptla tiše a sklonila hlavu.
Popravdě, ani jsem nevěděla, co s ní mám mluvit, došla jsem k lednici a začala vybalovat jídlo, které jsem nakoupila. Lisa jen tiše seděla a pozorovala mě.
"Pořád jsi na mě naštvaná viď? Já to chápu, ale prosím… aspoň na něj se nezlob."
"Přestaň, s tím Liso," obořila jsem se na ni. "Ja tohle vážně nechci poslouchat ano."
"Miluju tě a ty jeho, jinak by ses na něj vykašlala a nenechala ho tu přespat."
"Byl opily, to jsem ho měla nechat spát před domem?"
"Kdybys ho tak nenáviděla, jak říkáš, ano nechala bys ho tam, ale ty ho stále miluješ, jen jsi ublížená a nechceš si to přiznat," začala znova.
"Vážně toho nech, nemám chuť se začít hádat," zavrčela jsem ma zavřela lednici.
"Fajn, nechám toho, ale ty sama víš, že mám pravdu. A když už tak nechceš, dovol mu aspoň jít za Larou, je to i jeho dcera a trápí se kvůli ní, prosím Nici," koukla na mě prosebně.
V tomhle měla bohužel pravdu, Lara byla Nathanielova dcera a on měl právo ji vídat.
"To si vyřídím sama a vůbec, proč se do toho pleteš ty? Máš volnou cestu, tak se s ním můžeš dál tahat," nalila jsem si sklenku vody a vypila ji.
"Možná ano, ale on to už nechce, to co bylo mezi mnou a ním… prostě se stalo a oba jsme byli sami a nelituju toho, víš, popravdě Nicole, můžeš si za to sama. Kdyby ses vzpamatovala dřív, nemuselo se nic stát a všechno by bylo skvělé," vyhrkla to ze sebe naráz.
"Moje vina? Ještě mi řekni, že jsem tě za ním do postele poslala já a bude to dokonalé," vykřikla jsem naštvaně. "Já přece vím, že mohlo být všechno jinak, ale sama víš, co všechno bylo, myslela jsem, že dělám správně, nemůžu za to, že mi to došlo pozdě."
"Ano vím a taky vím, že jsem ti jako kamarádka, asi hodně ublížila, ale nechci tě ztratit, jsi jako moje sestra. Prosím Nici, odpusť mi to," zašeptala.
"Liso, tohle teď po mě nechtěj prosím, protože já to takhle hned nedokážu, pořád tě vidím v tom ručníku u něj doma, vážně to teď nejde."
"A odpustíš mi někdy?"
Napila jsem se znova a chvíli mlčela.
"Možná ano… někdy," řekla jsem a koukla na ni.
Taky se na mě podívala a pak vstala.
"Myslím, že se půjdu projít, chci ještě zajít za Julii," řekla a pak odešla.
Povzdechla jsem si a šla nahoru dát si sprchu, potřebovala jsem aspoň na chvíli vypnout. Tak to jsem si užívala pohodu asi dvacet minut, když jsem pak vylezla, oblekla jsem si jen triko a šortky a lehla si na postel, zírala jsem do stropu a přemýšlela o tom, jestli mu mám zavolat nebo ne. Nakonec jsem vzala telefon do ruky a vytočila jeho číslo. Párkrát to na druhém konci zazvonilo a pak se ozval jeho hlas.
"Nici?"
"Ahoj Nate, volám jen, abych ti řekla, že jestli budeš chtít jít za Larou, klidně můžeš. Sestřičky tě pustí," řekla jsem a na druhém konci bylo ticho. "Halo, jsi tam?"
"Jo jsem. Jak to, že jsi najednou změnila názor? Myslel jsem, že mě k ní nechceš pustit."
"Nechtěla jsem, ale Lisa měla pravdu, je to i tvá dcera a bylo by ode mě sobecké, abych ti to zakazovala, jsi její táta a myslím, že potřebuje i tebe," do očí se mi hrnuly slzy, polkla jsem a otřela si oči.
"Děkuju," řekl tiše.
"Není zač, měj se," rozloučila jsem se a zavěsila.
Ještě jsem zavolala do nemocnice a vyřídila, aby ho k ní pouštěli, a pak jsem přemýšlela, co bude do večera dělat. Ještě jednou jsem vzala mobil do ruky a napsala jsem Josephovi sms, jestli by se nechtěl, zastavil, od toho dne, kdy se to všechno semlelo, jsem s ním pořádně nebyla. Ještě jsem ani nestihla položit mobil a pípla mi sms s odpovědí, že se do deseti minut dostaví. Rychle jsem tedy vstala a sešla dolů, dala jsem dělat popcorn a udělala limonádu, donesla jsem to na stul a jen co jsem to položila ozval se zvonek u domovních dveří, otevřela jsem a pozdravila ho. Vešel dovnitř a oba jsme zamířili do obývacího pokoje.
"Tak jak se máš?" zeptala jsem se, jen co jsme se posadili.
"Jde to, znáš to," pousmál se. "A co ty?"
"Věřím, že bude líp," usmála jsem se. "Dáme nějaký film, nebo si chceš popovídat?"
"Klidně oboje," mrknul.
"To můžeme, není problém," napila jsem se.
"Jak se má Lara?"
"Podle doktora, se pomalu lepší, prý měla už mnohem lepší výsledky a všichni věří, že se z toho nakonec dostane."
"Tak to jsem moc rád, je to andílek," usmála se.
"Ano to je, moc ji miluju," sedla jsem si pohodlněji a koukla na něj. "Mimochodem, dneska jsem dala v nemocnici povolení, aby k ní pustili i Nathaniela."
"Hm, takže jsi mu odpustila?"
"Ne, ale o to nejde. On je její táta a má na to právo, nechci mu v tom nějak bránit. Lara potřebuje oba rodiče, ať už je to jakékoliv."
"Jo to máš pravdu," napil se.
"Mluvil jsi s ním od té doby?"
"Ne, popravdě, ani nevím o čem, to co ti dva udělali, mě docela vzalo, víš ja…," odmlčel se na chvíli.
"Ty co?" dobře jsem věděla, co asi řekne, ale chtěla jsem to slyšet přímo od něj.
"Já ji mám vážně rád. Možná jí i miluju, ale tohle mě bolelo, pochybuju, že se to spraví, navíc je stejně pryč, vrátila se přece zpět ne."
"Jo to jo, ale je zase zpátky, i když asi jen na chvíli, víš, její máma měla nehodu a není to dobré, myslím, že i to co se stalo tady, přišla si spíš pro věci," řekla jsem a koukla na něj.
"Je tady? I teď?"
"Ne, teď ne, říkala, že jde ven za Julii, moc spolu nějak nemluvíme, je to divné"
"Chápu, hm… asi dáme ten film ne," řekl.
Přikývla jsem a vložila DVD do přehrávače, po chvíli se pustil film a oba jsme si pohodlně sedli. Koukali jsme na film, popíjeli a jedli popcorn. Než však film skončil, oba jsme usnuli.
Ráno jsem se vzbudila jako první, spala jsem opřená o Josepha, který mě objímal a používal jako polštářek. Musela jsem se tiše dostat z jeho objetí, trochu sebou zavrtěl, ale nakonec spal dál. Přikryla jsem ho dekou a nechala vklidu spát. Zamířila jsem do pokoje dát si sprchu, po té noci na pohovce jsem byla vážně ztuhlá, cestou jsem viděla, že Lisa je doma, její boty a bunda už byly v předsíni. Rychle jsem se osprchovala a hodila na sebe bílé letní šaty na ramínkách a tenoučký svetřík. Obula jsem si botky na klínku a vzala tašku, tiše jsem sešla dolů do kuchyně. Udělala jsem snídani. Opékané tousty s marmeládou a ovoce, čaj a kávu, nechala jsem to na stole. Napsala jsem ještě vzkaz pro Josepha, že jsem šla do nemocnice na kontrolu a za malou a dala to před něj na stůl do obýváku. Dál klidně spal jako nemluvně.
Usmála jsem se a odešla z domu, zamířila jsem si to opět do nemocnice. Nejdřív jsem zašla ke svému lékaři na kontrolu po porodu, jestli je vážně u mě všechno v pořádku. Sedla jsem si v čekárně a čekala, až na mě přijde řada. Netrvalo to dlouho a konečně jsem šla i já. Lékař provedl obvyklá vyšetření, zeptal se mě na nějaké otázky a pak mi s úsměvem oznámil, že je vše v pořádku a jak má být. Rozloučila jsem se a vyšla z ordinace, vyšla jsem do nejvyššího patra na kojenecké oddělení a mířila si to k pokoji, zrovna jsem brala za kliku, když mě zastavila mladá sestřička, zřejmě nějaká nová.
"Malá Lara má návštěvu," culila se.
"A jakou?" zeptala jsem se.
"Mladý, pohledný a sexy Nathaniel Buzolic," řekla nadšeně a mě došlo, že je to jedna z jeho fanynek, zřejmě.
"Jo tak," řekla jsem a chtěla jít dál.
"Co u ní vlastně dělá?" vyzvídala dál.
"Je její otec, tak je zřejmé, že u ní asi bude," odpověděla jsem už mírně podrážděně.
"Otec? To… to jako vážně?" zarazila se, když jsme to řekla.
"Ano vážně a teď, když mě omluvíte, chci jít i já za svou dcerou," řekla jsem a vešla dovnitř, mladou sestřičku jsem nechala stát na chodbě s otevřenou pusou.
Zavřela jsem tiše dveře a oprela se o ně. U inkubátoru seděl Nate a tiše něco povídal. Popošla jsem blíž, abych lépe slyšela. Šla jsem tiše, abych ho nevyrušila, stoupla jsem si opodál a opřela se o zeď. Byla jsem tak blízko, abych dobře slyšela, co vlastně říká. Byla to pohádka, vyprávěl ji pohádku, to mě dojalo. Usmála jsem se a pozorovala ho. Vypadal tak sladce. Mela bych mu to odpustit? Mohli bychom být konečně rodina? Hlavou mi létaly různě myšlenky, které mě nutily nad vším přemýšlet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama