Long Road to Happiness - 30.část

23. února 2014 v 20:23 | Ellie |  Long Road to Happiness

30. část

Nicole

Stála jsem tam a poslouchala, jak jí vypráví pohádku. Lara byla zrovna vzhůru a lehce házela ručičkou sem a tam. Bylo vidět, že je jí líp a nabírá síly. Pousmála jsem se a do očí se mi draly slzy štěstí. Otřela jsem si je, když v tom se Nate otočil.
"Nevěděl jsem, že jsi tady," řekl tiše.
"Já, přišla jsem za ní a sestra řekla, že jsi tu, ale nechtěla jsem nějak rušit," otočila jsem se na odchod, ale on mě chytil za ruku.
"Nechoď," zašeptal. "Konečně jsme tu všichni tři, prosím nechoď."
"Nate, tohle není dobrý nápad a ty víš proč, pořád se na tebe zlobím," začala jsem být nervózní z toho, jak mě pořád držel.

"Já vím, ale oba na tom máme přece podíl viny, ty ses rozhodla odejít a já… neměl jsem to řešit takhle, ale… už jsem vážně myslel, že se nevrátíš," koukal na mě.
"Už jsem ti řekla, proč jsem udělala věci, které jsem udělala a nechci se k tomu vracet a to co bylo mezi tebou a Lisou, ehm…miluješ ji?"
"Mám ji moc rád, v ty chvíle, kdys ty byla pryč, ona tady byla, byla tu pro mě a zažili jsme spolu…," chtěl pokračovat, ale já ho přerušila.
"Dost, já to nechci slyšet," vytrhla jsem se mu.
On mě, ale znova chytil za ruku a přitáhl k sobě.
"Co to děláš?"
"Podívej se mi do očí a řekni mi, že mě nemiluješ," nadzvedl mi hlavu tak, abych se mu dívala do očí.
"Já… Nathanieli nech toho," zašeptala jsem nervózně.
"Nenechám, dokud to neřekneš," pokračoval znova.
Mlčela jsem, zlobila jsem se na něj, ale nemohla jsem to říct a on to moc dobře věděl, protože se jen pousmál a naklonil se ke mně blíž. Odtáhla jsem se mírně, ale on mě k sobě znova pevně přivinul. Otřel se svými rty o ty moje a nakonec mě jemně políbil. Tak dlouho jsem necítila ty jeho dokonalé rty, nechala jsem ho a opětovala. Jemně a něžně. Líbal by mě dál, ale do pokoje vešla sestřička, kterou jsem potkala na chodbě a zaraženě na nás koukala.
"Ehm pardon, že ruším," zakoktala se, zatímco mě vraždila pohledem.
"Pan Buzolic je už na odchodu," řekla jsem pohotově a popošla k inkubátoru, potřebovala jsem se vzpamatovat z toho polibku.
"Na odchodu? No jak chceš," zamumlal a vyšel na chodbu.
Ani jsem si nevšimla, že se sestřička vytratila taky, vlastně mi to bylo jedno. Teď jsem hlavně potřebovala klid. Sedla jsem si na židli, kde ještě před pár minutami seděl on, a dívala se na Laru, jak zase spokojeně spinká. Tak moc jsem si jí chtěla pochovat, ale zatím to ještě nebylo možné. Seděla jsem u ní chvíli, pak jsem se rozloučila a vyšla z pokoje. Zamířila jsem si to ven, když jsem vyšla před budovu, všimla jsem si, že Nate sedí na lavičce. Nevěděla jsem proč, třeba čekal na mě, i když tuhle verzi jsem rychle zahnala, ale i tak jsem chtěla vědět, co tu ještě dělá. Šla jsem tedy blíž. U vchodu jsem moc dobře neviděla na celou lavičku, ale tím, že jsem byla blíž a blíž jsem uviděla, že tma není sám. V druhé postavě, která byla na něj skoro nalepená, jsem viděla onu sestřičku, se kterou jsem mluvila na chodbě a která nás pak vyrušila v pokoji. Usmívala se na něj a něco mu povídala. Přišlo mi to zvláštní, řekla jsem si, že to nechám být, ale moje zvědavost byla mnohem větší a tak jsem šla ještě blíž. Nathaniel seděl sklesle a ona se mu okatě vnucovala. Musela jsem se nad tím, jak je naivní pousmát. Stála jsem opřená o strom a dívala se na oba. Sladce se na něj usmívala a pak ho vzala za ruku. Neslyšela jsem bohužel, co si říkají, ale s jistotou jsem věděla, že ona mluví jen samé blbosti. Zakroutila jsem hlavou a rozhodla se nechat to být. Vytáhla jsem z kabelky klíčky od auta a procházela kolem nich k parkovišti. Ona se zrovna k němu nakláněla, že ho políbí, ale zahlédli mě a Nate hned vyskočil na nohy.
"Nici?" zavolal za mnou, ale já se neotočila.
"Nici, no ták stůj," nehodlal to vzdát a tak jsem se zastavila a otočila se.
"Co je?" podívala jsem se na něj a pak na ni, stála kousek za ním a mračila se na mě.
"Já jen…," snažil se něco říct, ale já ho zase přerušila.
"Ehm omlouvám se, že vám ruším vaši intimní chvilku. Nevím, o co ti jde. Jednu chvíli mě líbáš a pak se zas necháš olizovat nějakou naivní krávou," založila jsem si ruce na prsou.
"Nic se nestalo, zarazil jsem to," obhajoval se.
"Hele jediná kráva jsi tu ty, necháš si udělat dítě a pak ze sebe děláš kdoví jakou paničku," zavrčela na mě sestřička.
"Ty na mě ani neotvírej hubu, nevíš nic, tak se otoč a běž si dělat svou práci. Nepleť se do naší věci," naštvala jsem se, co si sakra ta husa dovoluje.
"Nechte toho obě," vložil se do toho Nathaniel.
"Máš pravdu, nebudu se tu zahazovat s ní," otočila jsem se a znova mířila k autu.
"Máš na lepší, tak proč se zahazovat s ní?" slyšela jsem ještě za sebou tu malou potvoru ja mu říká.
Zakroutila jsem pobaveně hlavou a nasedla do auta, nečekala jsem na nic a rozjela se zpátky domů. Konečně jsem zaparkovala před domem a došla dovnitř. Měla jsem z toho domu divný pocit, stála jsem zrovna v předsíni. Věděla jsem, že Lisa tu už není, neměla nikde boty ani bundu. Zůstala jsem tu úplně sama. V tomhle velkém prázdném domě plném vzpomínek. Ať už dobrých nebo těch špatných. Povzdechla jsem si a zamířila do kuchyně. Měla jsem hlad a chtěla jsem si udělat nějaké jídlo, když jsem uviděla list. Vzala jsem ho do ruky a začala číst, byl to vzkaz od Lisy. Četla jsem dál, a čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc se mi do očí draly slzy. Byla jsem na ní naštvaná, ale měla jsem jí ráda a to, že odešla, mě bolelo. Sedla jsem si na barovou židličku a stále dokola četla dopis, přemýšlela jsem, jestli jí mám zavolat nebo ne, nakonec jsem to však zamítla a šla si dát sprchu. Osprchovala jsem se, oblékla si šortky a tílko a sešla dolů. Nalila jsem si sklenku whisky, kterou jsem našla v minibaru. Sedla jsem si na pohovku a natáhla jsem si nohy na stůl. Zavřela jsem oči a vychutnala si tu chuť zlatavého moku. Už jsem to potřebovala, na chvíli se prostě jen uvolnit. Tahle pohoda mi však netrvala dlouho, zazvonil mi mobil. Natáhla jsem se pro něj a zvedla to.
"Ano?"
"Ahoj zlatíčko, to jsem já máma," ozvalo se na druhém konci a já se pousmála.
"Mami, jsem ráda, že tě slyším. Děje se něco?"
"Ne nic, jen jsem tě chtěla vidět. Omlouvám se, že jsem se neozvala dřív, ale byla jsem mimo a teprve, když jsem se vrátila zpátky domů, dověděla jsem se o Laře, jak je na tom?"
"Už líp, doktoři, říkali, že dobře. Prý se zlepšuje, myslím, že brzy bude úplně zdravá."
"To se mi ulevilo, bála jsem se toho nejhoršího. Mám tu ještě nějakou práci, ale pozítří přiletím a budu pár dní s vámi. Moc se na vás těším."
"I já na tebe, aspoň tu nebudu tak sama," napila jsem se.
"Lisa se vrátila zpátky domů, slyšela jsem, že tu bude mít i novou práci," pokračovala máma dál.
"Já vím, mami," povzdechla jsem si.
"Vy jste se pohádaly?" zeptala se mě.
"Je to komplikovanější a vážně to nechci rozebírat, promiň," nemusela vědět, co se doopravdy stalo.
"Dobře, nebudu se dál ptát. Chci zítra zajít za její mamou do nemocnice, prý je na tom líp."
"To jsem ráda, pozdrav mi jí prosím a vyřiď jí, že jí přeju brzké uzdravení," dodala jsem a dopila sklenku, vstala jsem a šla si nalít další.
"Vyřídím. Budu už končit, přeju ti dobrou noc a brzy se uvidíme, ahoj," pozdravila mě.
"I já ti přeju dobrou noc," řekla jsem a položila to.
Hodila jsem mobil na sedačku a dolila si sklenku. Těšila jsem se na mámu, nebudu tu aspoň tak sama. Pustila jsem si hudbu a přemýšlela, co vlastně budu dělat dál. Mám zůstat v tomhle domě nebo si mám najít něco jiného? Co budu dělat dál? V hlavě se mi rojily myšlenky a vlastně žádná mi nedala žádnou odpověď. Hodila jsem do sebe druhou sklenku a šla si pro další. Jen co jsem si dolila, někdo zazvonil. Došla jsem ke dveřím a otevřela.
"Ty?!" nechápavě jsem se dívala do tváře te malé běhny z nemocnice. "Odkud sakra víš, kde bydlím?"
"Z nemocnice. Nebylo těžké zjistit z Lařiny karty adresu matka," pousmála se a vecpala se do domu.
"Já ale nestojím o tvou návštěvu, tak si dej odchod," založila jsem si ruce na prsou.
"Nezdržím se dlouho, o to se neboj, jen jsem ti chtěla říct, abys ho nechala být, on si zaslouží lepší, než jsi ty," usmála se.
"Myslíš tím běhnu, jako jsi ty?"
"Jediná běhna jsi tu ty, kdoví jestli to dítě je vůbec jeho, bez tak sis ho někde nechala udělat a hodila jsi mu ho na krk," vysmála se mi do tváře.
Tak tohle mě už naštvalo, jak si jen dovoluje, nic neví a bude se tu do mě navážet?
"Nic o nás nevíš, tak kdo ti dal právo se mezi nás vměšovat?"
"Nepotřebuju svolení, viděla jsem na něm, jak se trápí a to jen díky tobě," pokračovala dál.
"Tak už dost, tohle nebudu poslouchat a už vůbec ne od tebe, ani tě neznám, tak co kdyby sis dala odchod."
"Co když se mi nechce?" nasadila ten svůj umělý usměv.
"Vypadni! Hned!" zavrčela jsem.
"Tebe tak budu poslouchat," smála se dál.
"Vypadni z mého domu," zavrčela jsem naštvaně a chytila ji za paži.
"Nesahej na mě, mrcho," odstrčila mě a dala mi facku.
Chytila jsem se za tvář a nechápavě na ni koukala, co si to sakra dovoluje. Vpadne mi do domu, uráží mě a pak mi dá facku?
"Co si to dovoluješ?" zavrčela jsem.
"To co měli udělat jiní už dávno," řekla a dala mi další facku.
Vrátila jsem ji to, nenechám se tu fackovat, nejsem žáden fackovací panák.
"Ty jedna…," rozzuřila se a prudce do mě strčila.
Zapotácela jsem se dozadu a nezvládla svou rovnováhu, chtěla jsem se něčeho zachytit, to už jsem však nestihla. Spadla jsem dozadu a praštila se hlavou do skříňky s botami. Ještě než jsem ztratila vědomí, viděla jsem její polekaný výraz ve tváři a rychlost jakou z domu zmizela. Pak už byla jenom tma.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama