Long Road to Happiness - 6.část

4. února 2014 v 19:00 | Ellie |  Long Road to Happiness

6. část

Nicole

Seděli jsme v baru, kde nás Lisa pak vzala. Bylo mi na nic. To co jsem udělala Natovi, mě tolik mrzelo. Přehnala jsem to a moc, ale už se to nedalo vrátit. Popíjeli jsme nějaké drinky, když najednou Lisa ukázala ke dveřím. Koukla jsem tam a uviděla, jak dovnitř míří cast TVD. Mezi nimi se mihl i Nate. Když jsem ho uviděla, raději jsem se otočila zpět k baru a doufala, že si nás nevšimnou a sednou si někde ke stolu, ale to jsem se šeredně spletla. Candice se hned s úsměvem přiřítila k nám a ostatní jí následovali. S ní tam a Natem tam totiž byli ještě Nina, Ian, Paul, Joseph, Kath, Claire a Daniel. Rychle jsem do sebe hodila drink a objednala si dvojitou whisky.

"Ahoj holky, můžeme se přidat?" pozdravila nás Candice s jejím typickým úsměvem.
"Ahoj, jo samozřejmě," pousmála jsem se a pozdravila i ostatní.
Nemohla jsem jí říct ne, nemám náladu, tak jsem souhlasila. Věděla jsem, že se na mě Lisa zase naštve, ale co už. Nate si sedl co nejdál ode mě na druhý konec baru a vůbec si mě nevšímal. Popravdě se mu ani nedivím. Jen co si všichni Luciini kolegové k nám přisedli, ona se po pár minutách zvedla a šla si sednout opodál ke stolu. Koukala jsem za ní, měla možnost si s nimi popovídat a ona zase jen utekla.
"Hele Nici, proč jsi praštila Nata?" zeptala se mě Candice a najednou se na mě všichni podívali, včetně jeho.
"Políbil mě," řekla jsem nervózně a napila se.
"To přece není žáden důvod," smál se Ian.
"Snad dokážu sama posoudit co je a co není důvod," odpověděla jsem a koukla na Nata.
Uhnul pohledem a dělal, že si prohlíží zlatavý mok ve své sklence.
"Možná jsem to přehnala, ale mám své důvody a byla bych ráda, kdybyste toho už nechali," koukla jsem na ně doufajíc, že na tohle téma se už vyjadřovat nebudou.
A oni toho vážně nechali. Napila jsem se, kdy ke mně přišla Lisa a oznámila mi, že už jde. Nemělo cenu ji přemlouvat, aby zůstala a tak jsem jí řekla, že si pak vezmu taxi, ona se rozloučila a odešla.
"Jak se ti tu vůbec líbí? Myslím v Atlantě?" zeptal se po chvíli Paul.
"Jo je tu hezky, ale zatím jsem toho nestihla moc vidět," pousmála jsem se na něj.
"Tak pokud budeš chtít a bude čas, můžeme ti město ukázat," vmíchala se do toho Nina.
"Tak jo, já jsem pro," souhlasila jsem a napila se.
"A nestýská se ti? Po rodině a tak?"
Když to Paul vyslovil, zamrazilo mě.
"Já… ne já už rodinu nemám," řekla jsem a rychle si objednala dalšího panáka.
"To je mi líto. Nevěděl jsem, že jsou mrtví," řekl tiše a koukl na mě.
"Oni nejsou mrtví, teda pro mě ano, ale stále žijí. Oni jen nestojí o svou dceru, to je vše," dokončila jsem tohle téma a napila se.
V duchu jsem si nadávala, že jsem vůbec něco říkala, nic jim do toho nebylo a ze mě to najednou vypadlo, ani nevím jak. Ostatní se dál bavili a já po očku sledovala Nata. Ani jednou se nepodíval mým směrem, tak jsem toho nechala a dál se věnovala své sklence. Najednou mi začal vyzvánět mobil jako šílený. Vzala jsem ho a vyšla ven, ani jsem se nepodívala na displej, kdo to je a zvedla to.
"Kdepak jsi miláčku," začal hned bez pozdravu a já v tu ránu věděla, s kým mluvím.
"Co chceš Marco?"
"Co by, vidět tě lásko, tak řekni miláčkovi, kde jsi?"
"Tobě to tak řeknu," zasmála jsem se do telefonu a chystala to položit.
"Hele princezno, neštvi mě, vím, že jsi v Atlantě, ale ta je moc velká, takže mi řekni, kde tam přesně," zavrčel do telefonu.
Tím co řekl, mě úplně vykolejil. Jak to sakra ví, vždyť to nikdo nevěděl?
"Hm jak víš, kde jsem??" chtěla jsem to vědět.
"To je moje malé tajemství princezno, no tak nebudu se ptát dokola, kde tam jsi?" bylo znát, že už je naštvaný.
"Nic ti neřeknu a nejsem žádná tvoje princezna, už ne," křikla jsem.
Slyšela jsem, jak se zasmál.
"Ale miláčku, pořád jsi moje, tak na to nezapomínej," řekl jakoby nic.
"Nejsem tvoje, už dávno ne. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila, co za bastarda jsi a navíc podvedl jsi mě, takže je konec, táhni k čertu a dej mi pokoj!" zavrčela jsem naštvaně a položila mu to.
Dostalo mě, že věděl, kde jsem. Ještě chvíli jsem stála před barem a pak se vrátila zpět dovnitř. Všichni už byli celkem v náladě. Usmála jsem se sama pro sebe a koukla na něj. Bylo mi ho líto. Nadechla jsem se a zamířila k němu. Ani se na mě nepodíval, když jsem si přisedla vedle něj.
"Chtěla bych se ti omluvit Nata, jednala jsem bez rozmyslu. Překvapil jsi mě a já nevěděla jak zareagovat a udělala jsem tohle," řekla jsem tiše a koukla na něj.
Nic. Jen seděl, mlčel a popíjel. Povzdechla jsem si a vstala.
"Vážně mě to moc mrzí," řekla jsem a vrátila se na své místo.
"Jeho to přejde," usmál se Paul.
"Kdoví," šeptla jsem a dopila svou sklenku.
Seděla jsem tam s nimi asi ještě další dvě hodiny, no pak jsem vstala, zaplatila a rozloučila se. Vyšla jsem před bar a čekala na taxi, které jsem si přivolala. Bylo už pozdě v noci a já se těšila do postele.
"Věděl jsem, že tě nakonec najdu," zasmál se někdo za mnou.
Otočila jsem se a přede mnou stál Marco. Nechápu jak je to možné. Ustoupila jsem krok dozadu. On ke mně přišel a pevně mě chytil za ruku.
"A teď půjdeš pěkně se mnou," zazubil se a tahal mě ke svému autu.
"Co chceš? To bolí, pusť mě," křičela jsem na něj, ale on jako by mě ani neslyšel.
Bránila jsem se, nějak se mi podařilo ho kopnout a dala jsem se na útěk, chtěla jsem zpět do baru, dohnal mě a znova chytil za ruku.
"Ty moje malá couro, nikam nejdeš," zavrčel a praštil mě.
Upadla jsem na zem a cítila, jak mi ze rtů stéká pramínek krve. Vytáhl mě na nohy a znova tahal k autu. Hodil me na zadní sedadlo a nastoupil.
"Trošku se projedeme, princezno," mrknul a rozjel se.
"Co chceš," křikla jsem a otřela si ústa celé od krve.
"Co by vidět tě, ale ty jsi tak neposlušná, že jinak než po zlém to nejde," zasmála se a přidal.
Seděla jsem vzadu a čekala, co bude dál, přemýšlela jsem, co udělám, pak jsem vytáhla mobil a než jsem stačila vytočit Lisino číslo, natáhla se a mobil mi vzal. Otevřel okno a vyhodil ho ven.
"To jen, aby tě nenapadlo volat té své pitomé kamarádce," dodal a po chvíli zastavil na nějakém opuštěném parkovišti, vystoupil a vytáhl mě z auta ven.
"Hmm ty moje sladká Nicol, chyběla jsi mi," přitiskl mě o auto a nalepil se na mě.
"Nech mě být, ty hajzle," zavrčela jsem, ale jen jsem si vysloužila další ránu do obličeje.
"Zklapni!" zařval.
Nenáviděla jsem ho, chtěla jsem pryč, ale byl silnější, dusil mě.
"Prosím… nech mě jít," zkusila jsem to po dobrém, ale čekala mě jen další rána.
"Pustím, ale až se přivítáme, kočičko," usmála se a už mě ztahal do kufru auta, povalil mě tam a nalehl na mě.
"Né, prosím Marco," začala jsem plakat.
Jen co uviděl, že pláču, dostala jsem další ránu.
"Tohle ti nepomůže, jsi moc zlá a utekla jsi mi, to se nedělá," zamračil se a strhal ze mě oblečení, začal mě líbat a mě bylo zle.
Plakala jsem, prosila a bránila se, ale marně, dostal to, co chtěl. Vzal si mě násilím. Když se pak spokojeně oblékl, usmál se.
"Dělej, oblekni se, pojedeš domů," hodil po mě moje oblečení a čekal, než jsem se oblékla.
Pak mě zase hodil na zadní sedadlo a rozjeli jsme se. Tiše jsem plakala celou cestu. Nakonec auto zastavilo u domu Lisy. Vytáhl mě ven a pevně chytil za paži.
"A teď mě poslouchej, princezno, jestli někomu jen cekneš o tom, co se stalo a že jsem tady, přísahám, že pak teprve uvidíš, jaký jsem, když jsem zlý," zavrčel. "Rozumíš?"
Zmohla jsem se jen na slabé přikývnutí, pousmál se a políbil mě. Zvedal se mi žaludek.
"Budu si tě sledovat a neboj, zase se uvidíme," zašeptal a pak mě hodil na zem, nasedl a zmizel do tmy.
Třásla jsem se, chtělo se mi zvracet, cítila jsem se tak mizerně. Vstala jsem a tiše vešla do domu, ani nevím kolik mohlo být hodin. Zamířila jsem si to hned do koupelny, jen co jsem za sebou zavřela dveře, zvedl se mi žaludek a já se sesunula k záchodové míse. Plakala jsem, shodila jsem ze sebe špinavé a roztrhané oblečení a hodila ho na zem, koukla jsem na sebe do zrcadla. Nateklý a roztržený ret, modřiny na tváři, tak vypadala moje tvář. Vlezla jsem si do sprchy a drhla své tělo. Chtěla jsem ho ze sebe smýt, ale nešlo to. Když jsem vyšla ven, zabalila jsem se do ručníku a hodila na sebe ještě župan. Sešla jsem dolů do obývacího pokoje, z minibaru jsem si vytáhla láhev a půl vypila. Lehla jsem si a schoulil se na pohovce do klubíčka, přála jsme si, aby to co se stalo, byl jen zlý sen. Doufala jsem, že až usnu a ráno se probudím, nic z toho nebude. Zavřela jsem proto oči a s nadějí usnula.


Seděli jsme v baru, kde nás Lucy pak vzala. Bylo mi na nic. To co jsem udělala Natovi, mě tolik mrzelo. Přehnala jsem to a moc, ale už se to nedalo vrátit. Popíjeli jsme nějaké drinky, když najednou Lisa ukázala ke dveřím. Koukla jsem tam a uviděla, jak dovnitř míří cast TVD. Mezi nimi se mihl i Nate. Když jsem ho uviděla, raději jsem se otočila zpět k baru a doufala, že si nás nevšimnou a sednou si někde ke stolu, ale to jsem se šeredně spletla. Candice se hned s úsměvem přiřítila k nám a ostatní jí následovali. S ní tam a Natem tam totiž byli ještě Nina, Ian, Paul, Joseph, Kath, Claire a Daniel. Rychle jsem do sebe hodila drink a objednala si dvojitou whisky.
"Ahoj holky, můžeme se přidat?" pozdravila nás Candice s jejím typickým úsměvem.
"Ahoj, jo samozřejmě," pousmála jsem se a pozdravila i ostatní.
Nemohla jsem jí říct ne, nemám náladu, tak jsem souhlasila. Věděla jsem, že se na mě Lisa zase naštve, ale co už. Nate si sedl co nejdál ode mě na druhý konec baru a vůbec si mě nevšímal. Popravdě se mu ani nedivím. Jen co si všichni Luciini kolegové k nám přisedli, ona se po pár minutách zvedla a šla si sednout opodál ke stolu. Koukala jsem za ní, měla možnost si s nimi popovídat a ona zase jen utekla.
"Hele Nici, proč jsi praštila Nata?" zeptala se mě Candice a najednou se na mě všichni podívali, včetně jeho.
"Políbil mě," řekla jsem nervózně a napila se.
"To přece není žáden důvod," smál se Ian.
"Snad dokážu sama posoudit co je a co není důvod," odpověděla jsem a koukla na Nata.
Uhnul pohledem a dělal, že si prohlíží zlatavý mok ve své sklence.
"Možná jsem to přehnala, ale mám své důvody a byla bych ráda, kdybyste toho už nechali," koukla jsem na ně doufajíc, že na tohle téma se už vyjadřovat nebudou.
A oni toho vážně nechali. Napila jsem se, kdy ke mně přišla Lisa a oznámila mi, že už jde. Nemělo cenu ji přemlouvat, aby zůstala a tak jsem jí řekla, že si pak vezmu taxi, ona se rozloučila a odešla.
"Jak se ti tu vůbec líbí? Myslím v Atlantě?" zeptal se po chvíli Paul.
"Jo je tu hezky, ale zatím jsem toho nestihla moc vidět," pousmála jsem se na něj.
"Tak pokud budeš chtít a bude čas, můžeme ti město ukázat," vmíchala se do toho Nina.
"Tak jo, já jsem pro," souhlasila jsem a napila se.
"A nestýská se ti? Po rodině a tak?"
Když to Paul vyslovil, zamrazilo mě.
"Já… ne já už rodinu nemám," řekla jsem a rychle si objednala dalšího panáka.
"To je mi líto. Nevěděl jsem, že jsou mrtví," řekl tiše a koukl na mě.
"Oni nejsou mrtví, teda pro mě ano, ale stále žijí. Oni jen nestojí o svou dceru, to je vše," dokončila jsem tohle téma a napila se.
V duchu jsem si nadávala, že jsem vůbec něco říkala, nic jim do toho nebylo a ze mě to najednou vypadlo, ani nevím jak. Ostatní se dál bavili a já po očku sledovala Nata. Ani jednou se nepodíval mým směrem, tak jsem toho nechala a dál se věnovala své sklence. Najednou mi začal vyzvánět mobil jako šílený. Vzala jsem ho a vyšla ven, ani jsem se nepodívala na displej, kdo to je a zvedla to.
"Kdepak jsi miláčku," začal hned bez pozdravu a já v tu ránu věděla, s kým mluvím.
"Co chceš Marco?"
"Co by, vidět tě lásko, tak řekni miláčkovi, kde jsi?"
"Tobě to tak řeknu," zasmála jsem se do telefonu a chystala to položit.
"Hele princezno, neštvi mě, vím, že jsi v Atlantě, ale ta je moc velká, takže mi řekni, kde tam přesně," zavrčel do telefonu.
Tím co řekl, mě úplně vykolejil. Jak to sakra ví, vždyť to nikdo nevěděl?
"Hm jak víš, kde jsem??" chtěla jsem to vědět.
"To je moje malé tajemství princezno, no tak nebudu se ptát dokola, kde tam jsi?" bylo znát, že už je naštvaný.
"Nic ti neřeknu a nejsem žádná tvoje princezna, už ne," křikla jsem.
Slyšela jsem, jak se zasmál.
"Ale miláčku, pořád jsi moje, tak na to nezapomínej," řekl jakoby nic.
"Nejsem tvoje, už dávno ne. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila, co za bastarda jsi a navíc podvedl jsi mě, takže je konec, táhni k čertu a dej mi pokoj!" zavrčela jsem naštvaně a položila mu to.
Dostalo mě, že věděl, kde jsem. Ještě chvíli jsem stála před barem a pak se vrátila zpět dovnitř. Všichni už byli celkem v náladě. Usmála jsem se sama pro sebe a koukla na něj. Bylo mi ho líto. Nadechla jsem se a zamířila k němu. Ani se na mě nepodíval, když jsem si přisedla vedle něj.
"Chtěla bych se ti omluvit Nata, jednala jsem bez rozmyslu. Překvapil jsi mě a já nevěděla jak zareagovat a udělala jsem tohle," řekla jsem tiše a koukla na něj.
Nic. Jen seděl, mlčel a popíjel. Povzdechla jsem si a vstala.
"Vážně mě to moc mrzí," řekla jsem a vrátila se na své místo.
"Jeho to přejde," usmál se Paul.
"Kdoví," šeptla jsem a dopila svou sklenku.
Seděla jsem tam s nimi asi ještě další dvě hodiny, no pak jsem vstala, zaplatila a rozloučila se. Vyšla jsem před bar a čekala na taxi, které jsem si přivolala. Bylo už pozdě v noci a já se těšila do postele.
"Věděl jsem, že tě nakonec najdu," zasmál se někdo za mnou.
Otočila jsem se a předemnou stál Marco. Nechápu jak je to možné. Ustoupila jsem krok dozadu. On ke mně přišel a pevně mě chytil za ruku.
"A teď půjdeš pěkně semnou," zazubil se a tahal mě ke svému autu.
"Co chceš? To bolí, pusť mě," křičela jsem na něj, ale on jako by mě ani neslyšel.
Bránila jsem se, nějak se mi podařilo ho kopnout a dala jsem se na útěk, chtěla jsem zpět do baru, dohnal mě a znova chytil za ruku.
"Ty moje malá couro, nikam nejdeš," zavrčel a praštil mě.
Upadla jsem na zem a cítila, jak mi ze rtů stéká pramínek krve. Vytáhl mě na nohy a znova tahal k autu. Hodil me na zadní sedadlo a nastoupil.
"Trošku se projedeme, princezno," mrknul a rozjel se.
"Co chceš," křikla jsem a otřela si ústa celé od krve.
"Co by vidět tě, ale ty jsi tak neposlušná, že jinak než po zlém to nejde," zasmála se a přidal.
Seděla jsem vzadu a čekala, co bude dál, přemýšlela jsem, co udělám, pak jsem vytáhla mobil a než jsem stačila vytočit Lisino číslo, natáhla se a mobil mi vzal. Otevřel okno a vyhodil ho ven.
"To jen, aby tě nenapadlo volat té své pitomé kamarádce," dodal a po chvíli zastavil na nějakém opuštěném parkovišti, vystoupil a vytáhl mě z auta ven.
"Hmm ty moje sladká Nicol, chyběla jsi mi," přitiskl mě o auto a nalepil se na mě.
"Nech mě být, ty hajzle," zavrčela jsem, ale jen jsem si vysloužila další ránu do obličeje.
"Zklapni!" zařval.
Nenáviděla jsem ho, chtěla jsem pryč, ale byl silnější, dusil mě.
"Prosím… nech mě jít," zkusila jsem to po dobrém, ale čekala mě jen další rána.
"Pustím, ale až se přivítáme, kočičko," usmála se a už mě ztahal do kufru auta, povalil mě tam a nalehl na mě.
"Né, prosím Marco," začala jsem plakat.
Jen co uviděl, že pláču, dostala jsem další ránu.
"Tohle ti nepomůže, jsi moc zlá a utekla jsi mi, to se nedělá," zamračil se a strhal ze mě oblečení, začal mě líbat a mě bylo zle.
Plakala jsem, prosila a bránila se, ale marně, dostal to, co chtěl. Vzal si mě násilím. Když se pak spokojeně oblékl, usmál se.
"Dělej, oblekni se, pojedeš domů," hodil po mě moje oblečení a čekal, než jsem se oblékla.
Pak mě zase hodil na zadní sedadlo a rozjeli jsme se. Tiše jsem plakala celou cestu. Nakonec auto zastavilo u domu Lisy. Vytáhl mě ven a pevně chytil za paži.
"A teď mě poslouchej, princezno, jestli někomu jen cekneš o tom, co se stalo a že jsem tady, přísahám, že pak teprve uvidíš, jaký jsem, když jsem zlý," zavrčel. "Rozumíš?"
Zmohla jsem se jen na slabé přikývnutí, pousmál se a políbil mě. Zvedal se mi žaludek.
"Budu si tě sledovat a neboj, zase se uvidíme," zašeptal a pak mě hodil na zem, nasedl a zmizel do tmy.
Třásla jsem se, chtělo se mi zvracet, cítila jsem se tak mizerně. Vstala jsem a tiše vešla do domu, ani nevím kolik mohlo být hodin. Zamířila jsem si to hned do koupelny, jen co jsem za sebou zavřela dveře, zvedl se mi žaludek a já se sesunula k záchodové míse. Plakala jsem, shodila jsem ze sebe špinavé a roztrhané oblečení a hodila ho na zem, koukla jsem na sebe do zrcadla. Nateklý a roztržený ret, modřiny na tváři, tak vypadala moje tvář. Vlezla jsem si do sprchy a drhla své tělo. Chtěla jsem ho ze sebe smýt, ale nešlo to. Když jsem vyšla ven, zabalila jsem se do ručníku a hodila na sebe ještě župan. Sešla jsem dolů do obývacího pokoje, z minibaru jsem si vytáhla láhev a půl vypila. Lehla jsem si a schoulil se na pohovce do klubíčka, přála jsme si, aby to co se stalo, byl jen zlý sen. Doufala jsem, že až usnu a ráno se probudím, nic z toho nebude. Zavřela jsem proto oči a s nadějí usnula.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama