Long Road to Happiness - 32.část

19. března 2014 v 21:14 | Ellie |  Long Road to Happiness

32. část

Nicole
Pootevřela jsem oči a pomalu se se vzpamatovávala. Šíleně mě bolela hlava, matně jsem přemýšlela, kde to jsem a co se stalo.
"Konečně jsi vzhůru," vydechl si někdo vedle mě.
"Co?" zašeptala jsem a pomalu se posadila.
"Měl bych tě zavézt do nemocnice."
"Nemocnice? Proč?" promnula jsem si oči a konečně se podívala vedle sebe.
K mému překvapení tam seděl Nathaniel.

"Co tu děláš?"
"Chtěl jsem si promluvit o tom, co se stalo v nemocnici, tak jsem přijel a uviděl jsem hlavní dveře otevřené a tebe mimo na zemi," vysvětlil mi.
"Já… jen jsem se praštila," zamumlala jsem.
"Zavezu tě do nemocnice ano? Aspoň se na tebe někdo podívá, prosím Nici."
"Je mi dobře, vážně," řekla jsem a postavila se, zamotala se mi hlava a spadla jsem mu do náruče.
Položil mě na postel a sedl si vedle mě.
"Není ti dobře, vidím to na tobě," pohladil mě po tváři.
"Proč jsi tu? Jsem k tobě hnusná, jen… jen jsem ti ubližovala," zašeptala jsem a ani se na něj nepodívala, nedokázala bych to.
"Ani já nebyl zrovna svatý, oba jsme to podělali," řekl.
Už toho na mě bylo moc, rozplakala jsme se. Přivinul si mě k sobě a objal. Hladil mě po vlasech. Tiše jsem mu plakala v náruči. Když jsem sem přijela, doufala jsem, že se můj život zlepší. Ale nic lepší nebylo. Už od samého začátku se všechno pomalu schylovalo k tomu špatnému konci. Jediné dva světlé okamžiky byly ty, kdy jsem potkala Nathaniela a porodila svou dceru. Kéž by to všechno dopadlo jinak. Tolik věcí bych změnila a v tolika situacích bych se zachoval úplně jinak, ale teď už bylo marné plakat nad rozlitým mlékem. Musela jsem spoustu věcí napravit. Věděla jsem moc dobře, že to půjde pomalu, ale já to chtěla nějakým způsobem urovnat. Ano bolelo mě, co ti dva udělali, ale miluju ho nadevše a stejně tak i Lisu, která pro mě znamená hrozně moc. Je to má sestřička, bez které bych si už neuměla svůj život nijak představit. A tak moc mi chybí.
Leželi jsme oba na mé posteli. Nathaniel mě konejšivě objímal a já mu ležela v náručí. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale vůbec mi to nešlo. Nejenže jsem byla vynervovaná z toho všeho, ale najednou byl zase vedle mě, mohla jsem se ho dotknout, cítit jeho vůni. Lehce jsem pozvedla hlavu, abych na něj lépe viděla. Hladil me po zádech a koukal kdesi před sebe.
"Nad čím přemýšlíš?" zašeptám tiše. Sjede pohledem až ke mně a lehce se pousměje.
"Jen tak," řekne a dál na mě kouká.
"Nikdy to není jen tak."
"Přál bych si teď držet v náručí Laru, ještě jsem neměl tu možnost si jí pochovat, obejmout, dát jí pusu," zalesknou se mu lehce oči, ale párkrát rychle zamrká a po slzách není ani památky. Tohle co řekl, mě neskutečně dojalo, bylo vidět, jak moc jí miluje.
"Brzy si jí pochováš, až nabere sílu," pohladila jsem ho po tváři, chtěla jsem ještě něco dodat, ale zezdola se ozval zvonek.
"Někoho čekáš?" zeptal se mě překvapeně Nate.
Jen jsem zakroutila hlavou a vstala z postele. To že by to mohla být ta šílená sestřička z nemocnice, jsem rychle vypustila z hlavy. Určitě by se už neodvážila znova sem vrátit. Nechala jsem Nathaniela v pokoji a sešla dolů. S malou dušičkou uvnitř jsem otevřela dveře. K mému překvapení tam stál Joseph.
"Ahoj, co tady děláš?"
"Ehm promiň, že vyrušuju tak pozdě, ale chtěl jsem tě o něco poprosit, mohla bys mi prosím dát Lisinu adresu?" usmíval se na mě nevinným úsměvem.
"Jo můžu ti jí dát, ale nechápu na co… jo ták," došlo mi to a jen jsem se pousmála. Otočila jsem se, abych mu na nějaký kus papíru napsala adresu, ale p té ráně do hlavy se mi ošklivě zamotala hlava a ja se musela něčeho zachytit, abych sebou znova nesekla o zem.
"Je ti něco?" zeptal se mě starostlivě.
"Nic jen, měla jsem menší nehodu," stručně jsem mu vysvětlila.
"Napadla jí jedna šílená sestřička z nemocnice, která si to zavítala až sem domů, myslel jsem, že je mrtvá, když jsem ji tu našel," ozval se známy hlas ze schodiště.
"Ahoj," pozdravil ho Joseph a pak se znova podíval na mě. "Šílená sestřička? Vážně? No ještě že to není nic vážného. Jsi magnet na problémy," pousmál se Joe.
Musela jsem mu dát za pravdu. Já vždy tak nějak přitahovala problémy.
"Můžu si prosím půjčit mobil, zavolám Lise."
"Ale proč, já… nemusíš jí to přece říkat," koukla jsem na něj.
"To co se stalo, je jen záminka…chci jí slyšet," dostal ze sebe nakonec pravdu a usmál se. Podala jsem Josephovi telefon a spolu s Nathanielem jsem šli do obývacího pokoje, aby měl chvíli klid. Nevím přesně, co všechno jí řekl a o čem se dál bavili, ale když přišel za námi, usmíval se.
"Tak co?" vyzvídala jsem.
"Máš jí nakopat zadek a dát se do kupy a taky tě pozdravuje," řekl.
Potěšilo mě, že mě zdraví. Rychle jsem napsala adresu na papír a podala mu jí.
"Tady to je, snad to bude hezké překvapení, držím palce a vyřiď jí prosím pozdrav," sklonila jsem lehce hlavu. Praly se ve mně dvě odlišné strany, to že jsem jí měla za zlé to s Natem a pak to, že je pro mě vším. Podle všeho začínala vyhrávat ta druhá strana.
"Ještě jednou díky a taky doufám, že nepoletím nadarmo, mějte se a dávej na sebe pozor," vstal, dal mi pusu na čelo a s úsměvem odešel.
"Pojď, půjdeš si lehnout, taky si potřebuješ odpočinout," dodal Nate a vstal, vzal mě za ruku a oba jsme přešli opět do mého pokoje. Svlékl se do trenek a hned si zabral polovinu mé postele. Chtěla jsem nějak protestovat, ale nakonec jsem to nechala tak. Vzala jsem si své oblíbené triko a šla se do koupelny převléknout. Po deseti minutách jsem se vrátila do pokoje a konečně zalezla do postele. Ještě jsem si ani pořádně nelehla a už mě jeho ruce pevně objímaly.
"Jen mě prosím neumačkej," dodala jsem tiše a otočila se na bok zády k nemu. Ihned se ke mně přitiskl a ochranářsky mě objal. Zavřela jsem oči a s úsměvem usínala.
Zdál se mi krásný sen, procházela jsem se po písčité pláži, kolem krásného domku s nízkým bílým plotem, zrovna ke mně běželo malé děvčátko a už z dálky radostně volalo.
"Mami! Mami!" přiběhla až ke mně a pevně mě objala. Přitiskla jsem si ji k sobě a šťastně se usmívala. Po mém boku se objevil i Nate a všichni jsme byli jedna velká a šťastná rodina, kterou netrápili
Snila bych spokojeně dál, ale ucítila jsem, jak mě něco lehce lechtá po tváři. Lehce jsem se zavrtěla a přitáhla k sobě deku víc. Znova jsem ucítila lehké šimrání na zadní části krku. Otočila jsem se a otevřela oči. Pohladil mě něžně po tváři a políbil na čelo.
"Dobré ráno, promiň, jestli jsem tě probudil," usmál se sladce.
"To nic," zívla jsem rozespale a lehce se protáhla. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Bylo zvláštní mít ho opět po svém boku po tak dlouhé době. Posadila jsem se a následně vstala a zamířila si to do sprchy, pustila jsem teplou vodu a jen tak pod ní stála a užívala si to. Asi po 20 minutách jsem vyšla a osušila se. Vešla jsem do pokoje, Nate už byl asi dole, protože postel byla prázdná. Přešla jsem k šatníku a vybrala si úzké tmavé kalhoty a k tomu bíle obyčejné tílko, vlasy jsem si sepla do culíku a sešla dolů. Z kuchyně se už linula krásná vůně palačinek.
"Snad nevadí, že dělám snídani, ale mám děsný hlad," pousmál se a nandal nám na talíř.
Usmála jsem se a posadila se za stůl, musím uznat, že to vypadalo vážně dobře.
"Tak dobrou chuť," popřála jsem mu a pustila se do toho.
"Co budeš dělat se sestřičkou?" zeptal se mě po chvíli a dal si další sousto do úst. Hm, popravdě jsem to ani nevěděla, měla bych ji udat za napadení? Nebo snad to nechat být? Vážně jsem nevěděla co, tak jsem jen pokrčila rameny a jedla dál. Nate na mě ještě chvíli koukal, jestli to náhodou ještě nějak nerozvinu, ale pak to vzdal a jedl dál.
Po velmi dobré snídani jsem sklidila ze stolu a pomyla nádobí.
"Myslíš, že by mi dneska dovolili si jí pochovat?" ozval se po delší době ticha Nate.
"To já nevím, musíš se zeptat, jestli jí to neuškodí," otočila jsem se na něj. I já jsem si přála ji mít v náručí, cítit její malé tělíčko, dát jí pusu na čelo.
"Tak za ní můžeme zajít a zeptat se, třeba nám to dovolí," usmál se nadšeně.
"Počkej, prosím… co vůbec čekáš teď od nás dvou?"
"No myslel jsem, že je to už dobré po včerejšku a že budeme zase spolu, nebo se pletu?" lehce se zamračil.
"Ty to vidíš tak strašně jednoduše, ty víš, co k tobě cítím, ale nemůžeš čekat, že do 5 minut všechno zlé zapomenu, to nejde. Potřebuju čas," povzdechla jsem si.
"Čas, abys zase někde utekla? Tohle už nedopustím, nedovolím, abys mi zase zmizela, abych tě znova ztratil. Udělal jsem taky chyby a vím, že některé ti jistě ublížili, ale miluju tě a stejně tak Laru. Nikdy bych nevěřil, že něco tak maličkého bude můj smysl života. Nechci ani o jednu přijít a chci vás u sebe, dám ti čas, kolik jen chceš, ale vím, že to cítíš stejně, jen jsi zmatená," popošel ke mně a pevně mě objal.
Schoula jsem se mu v náruči. Měl pravdu, cítím to stejně. Jen se bojím, že když budu šťastná, znova se to pokazí a to už nechci. Po chvilce se jemně odtáhnu a kouknu na něj.
"Tak pojďme za naší dcerou," šeptla jsem s úsměvem a on jen radostně přikývl. Vzal mě za ruku a zamířili jsme k jeho autu, nasedli jsme a vyjeli. Moc jsem se těšila. Asi po necelé půl hodince jsme dojeli k nemocnici, zaparkovali jsme auto v podzemních garážích a vydali se dovnitř. Procházeli jsme chodbou na novorozeneckém oddělení, když nás zastavil Lařin lékař.
"A tady jste, dobrý den, " usmíval se od ucha k uchu. "Mám pro vás velmi dobré zprávy."
"To vážně? Je, je už malá z toho venku?" zeptal se ho Nate.
"No ještě úplně né, ale za takové 2 týdny ji vyndáme z inkubátoru, všechno se zdá být moc dobré, maličká nám dělá jen samou radost," usmál se lékař a chtěl odejít.
"Počkejte prosím, chtěli bychom se zeptat, jestli by bylo možné si ji na chvíli pochovat," koukala jsem na něj a čekala na odpověď.
"Řekněte sestře, ať vám s ní pomůže a že jsem to na chvíli povolil," mrknul a odešel. Oba jsme se natěšeně vydali k pokoji naší dcery. Vešli jsme a řekli sestře, jestli by nám s malou nepomohla. Sestřička se vlídně usmála a opatrně malou vyndala z inkubátoru, zabalila ji do malé dečky a podala mi jí do náruče s tím, že nás tu nechá a za chvíli se vrátí. Posadila jsem se a svírala Laru v náruči, lehce pohnula ručičkou a otevřela svá krásná kukadla po tátovi. Nate si sedl vedle mě a lehce jí pohladil po hlavičce. Koukala jsem na ten malý uzlíček v mé náručí a pak jsem se podívala na něj. Už jsem se nebála. Už jsem věděla co doopravdy chci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LinDee LinDee | 20. března 2014 v 9:17 | Reagovat

Krása :) Miluju tu povídku! A moje Long Tales jsiou v té rubrice. Jen musíš sjet trochu dolu pod ty reklamy :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama