Long Road to Happiness - 34.část 1/2

28. dubna 2014 v 8:30 | Ellie |  Long Road to Happiness

34. část 1/2
Nathaniel

Díval jsem se na obě a šťastně se usmíval. Konečně jsem měl pocit, že se všechno změní k lepšímu, snad. Nicole konejšivě houpala naši malou dceru v náručí a broukala jí tichou ukolébavku. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když nám lékař oznámil, že se Lara z toho všeho pomalu uzdravuje. Přál jsem si jí mít doma, teda obě dvě, ale na tohle jsem si musel, asi ještě počkat. Sedl jsem si vedle Nicole a ona mi malou opatrně podala do náruče. Neumím ani popsat, jak jsem se cítil, byl to neuvěřitelný zážitek. Držel jsem u sebe hodně dětí, ale tohle, tohle bylo moje. Moje malá dcerka.

Už jen, když jsem to vyslovil, mi přišlo tak zvláštní. Miloval jsem jí od první chvíle. Držel jsem jí v náručí, byla ještě moc malinká. Prstíkem jsem jí pohladil po ručičce. Nicole se na nás usmívala. Bylo na ní vidět, že se jí taky ulevilo. Když se dívala na Laru, měla v očích tolik něhy a lásky, v tu chvíli jsem jí miloval ještě víc než, když jsem jí uviděl poprvé u Lisy doma. Podal jsem jí malou zpátky. Přivinula si jí k sobě. Dal jsem Laře pusu na čelo a nechal těm dvěma chvíli o samotě. Vyšel jsem z pokoje, docela jsem měl chuť na kafe a jediný automat, byl až na konci chodby. Došel jsem tam, vytáhla jsem z kapsy kalhot nějaké drobné a vhodil je do automatu, zmáčkl jsem příslušné tlačítko a jen čekal, až se moje malá objednávka dokončí. Vzal jsem si kafe a otočil se, abych se vrátil zpět, no na moje překvapení tam stála ona, sestřička, která napadla Nicole. Zamračil jsem se a chtěl ji obejít, ale ona se mi znova postavila do cesty.
"Co ode mě chceš?" zavrčel jsem mírně podrážděně.
"Otevřít ti oči," řekla a dívala se mi do očí.
Musel jsem se pobaveně pousmát, měla vážně kuráž za mnou takhle přijít.
"Vážně? A to už proč?"
"Zasloužíš si lepší holku, než je ona. Zametá s tebou, bez tak ani to dítě není tvoje, kdoví s kým to má a tobě ho jen hodí na krk," popojde ke mně blíže.
Zírám na ni, jak si to jen může dovolit.
"Být tebou tak mlčím, myslíš, že nevím, co jsi udělala? Kdyby se praštila o něco víc, byla by už mrtva, a co se týče mé dcery, tak se mýlíš, je moje, o tom není pochyb. Vážně si myslíš, že když ji pomluvíš, poběžím hned za tebou? Jsi vážně naivní," usmál jsem se a obešel jí.
"To včera byla nehoda, nemělo se to stát a popravdě, zasloužila si to. Já bych ti dala víc, mnohem víc. Milovala bych tě, udělala tě šťastným, měl by se líp než s ní," vzala mě za ruku a přitáhla mě k sobě víc.
Koukal jsem na ni, co to jako dělá. Zřejmě se už vážně pomátla. Vytrhl jsem se jí ze sevření.
"Radím ti dobře, nech nás být nebo se vážně naštvu a to trestní oznámení na tebe podám já sám osobně. Měla bys být ráda, že za ten včerejší útok tě Nicole nechce udat, ale já to klidně a rád udělám. Jsi šílená, a pokud si myslíš, že tím co děláš nebo říkáš, někoho získáš, tak jsi na velkém omylu," už to ve mně vřelo.
"Lže ti, podvádí tě, vnucuje ti cizí dítě, copak to nevidíš?" pořád si trvala na tom svém.
"Už toho nech!" řekl jsem rozzlobeně.
"Ne nenechám, musím ti otevřít oči, Miluju tě Nathanieli, potřebuju tě," najednou mě přitáhla k sobě za triko a vášnivě mě políbila. Ihned jsem se odtáhl, muselo ji vážně přeskočit.
"Tohle už nikdy nezkoušej," zavrčel jsem.
"Pročpak ne? No ták, přiznej si to, chceš to taky," pousmála se a znova se ke mně přivinula.
Nechápavě jsem se na ní podíval. Pohladila mě na hrudi a znova se ke mně naklonila. Tady zřejmě slova neměla žádný význam, proto jsem se rozhodl jednat. Prudce jsem ji od sebe odstrčil. Podlé jejího výrazu tváře, jsem uznal, že tohle nečekala. To si vážně myslela, že jí padnu k nohám? Už jsem toho měl tak akorát dost.
"Varuju tě, ještě jednou něco zkusíš a zavolám policii. Tohle už je obtěžování."
"To myslíš vážně? To bys udělal?" zamračila se.
"Ano, udělal. Budu si chránit svou rodinu před lidmi jako jsi ty. Najdi si jiný objekt, který budeš obtěžovat. Já nemám zájem." otočil jsem se a pomalu odcházel. "Měla by ses jít léčit," dodal jsem.
"Tohle ti nedaruju," křikla po mě a odešla.
Pousmál jsem se a zamířil si to za vrchní sestrou. Když jsem ji našel, vylíčil jsem jí problém, který mám s danou sestrou na oddělení a že si nepřeju, aby jí pouštěli za mou dcerou. Vrchní sestra mě vyslechla a přislíbila mi, že to vyřeší. Poděkoval jsem jí a vrátil se zpět za Nicole. Stále seděla u okna a objímala Laru, která už sladce spinkala jako malý andělíček. I Nici měla zavřené oči a spokojeně oddychovala. Neudržel jsem se a lehce jí políbil. Otevřela oči a lehce se pousmála.
"Chceš tu ještě zůstat?" zeptal jsem se jí a ona jen přikývla.
"Půjdu domů se převléknout a něco vyřídit," usmála jsem se. "Jo a zařídil jsem, že nám ta sestřička dá konečně pokoj, nemusíš se bát, že by se ještě dostala k malé a k tobě."
"Děkuji," řekla tichým hlasem.
"Není zač. Tak já jdu, mám pro tebe pak přijet?"
"Ne nemusíš, vezmu si domů taxi."
"Dobře, tak ahoj," dal jsem jí letmou pusu, pohladil malou po hlavičce a odešel jsem.
Cestou z nemocnice jsem hodně přemýšlel, pokud to tak půjde dál, je možné, že se to nakonec s Nicole všechno urovná a budeme opět spolu. Moc bych si to přál. Už jen proto, aby malá nevyrůstala v neúplné rodině a taky proto, že i stále Nicole miluju. Došel jsem až k autu, nasedl a vydal se na místo, kde jsme natáčeli. Když jsem dorazil, ostatní měli zrovna pauzu. Už zdálky jsem slyšel jejích smích. Tak to bylo na denním pořádku, natáčení byla prostě sranda. Jakmile jsem se jim dostal do zorného pole, už jsem viděla, jak na mě Nina a Candice mávají.
"Ahoj, no dost, že jdeš," smály se.
"Ahoj, pročpak? Co se tady zase děje?" zeptal jsem se s úsměvem.
"Ale nic, jen máme dobrou náladu," objala mě Can kolem ramen a vlepila mi pusu na tvář.
"Tak jak je kámo?" pozeptal se Paul a culil se jako sluníčko.
"Fajn, teď už jen fajn," mrknul jsem na něj.
"No to zní podezřele, tak povídej, Casanovo, tak kdo nebo co za to může?" šťouchla mě lehce Nina do žeber.
"S Nicole to vypadá, že zase všechno bude dobré a co je ještě lepší, Lara se plně zotavuje, za 2 týdny jí vyndají z inkubátoru a snad i brzy půjde domů," pousmál jsem se šťastně.
"Tak to chce pak uspořádat oslavu a hlavně NÁKUPYYYY," křičely holky jedna přes druhou samou radostí.
"Tak to zase nemusí být," koukal jsem na ně.
Candice se na mě hned zamračila.
"Už jsem řekla. A já to hned všechno zorganizuju. Celou párty i nákupy a když už je řeč o nákupech máš už doma něco pro malou?" podívala se na mě přísně a založila si ruce na prsou.
Zarazil jsem se a poškrábal se na hlavě. Popravdě, kromě malého plyšového médi jsem pro Laru nic neměl. Can to z mého pohledu hned vyčetla a široce se usmála.
"Máš štěstí, že já už mám dneska padla, takže můžeme něco málo sehnat i dneska pokud máš teď čas a chuť," mrkla.
Paul a ostatní se hned začali smát.
"Tak z toho se už nevykroutíš, kámo," dodal a smál se.
"No jak vidím, tohle člověk, asi ani nemůže odporovat co Can," usmál jsem se nervózně, dobře jsem totiž věděl, jaké to je nakupovat zrovna s ní.
Ona v tomhle byla naprostý šilenec, který dokáže během hodiny vykoupit celé nákupní středisko.
"Hej nechte si to jo," zamračila se, no po chvíli se hned rozesmála.
"My si tě rádi dobíráme," smál se Steven.
"Dobře, můžeme zajít, ale slib mi, že jen pro pár věcí," řekl jsem jí vážně.
"Ano jen pár věcí," pousmála se tím svým nevinným úsměv.
"Tak si to užijte a dej mi pak vědět, který nákupák zruinovala," dodal Michael a Can ho hned plácla po rameni.
"Pojď, jdeme," zavelela, vzala si tašku a rozloučila se s ostatníma.
Taky jsem jím přikývl na pozdrav a s úsměvem jí následoval. Každý jsme nasedli do svého auta a rozjeli se do největšího nákupního centra jaké Atlanta vůbec má.
Zaparkoval jsem na místě a čekal, až dorazí i Candice. Opřel jsem se o auto a usmíval se. Ani ne do dvou minut už parkovala vedle mě.
"Tak co, připraven?" pousmála se na mě.
"No na to abych utekl je už pozdě," zasmál jsem se a oba jsme se odebrali do centra.
Procházeli jsme se kolem všech těch obchodů, občas se někde zastavili a koukli do výloh.
"Jsem ráda, že se to všechno zase urovnalo, zasloužíš si být šťastný Nate," pousmála se a vedla mě do velkého obchodu s dětským oblečením a všemi možnými potřebami pro malá miminka.
"To i já, sice to ještě není ono, ale pomalu se to zase vrací do normálu," šel jsem za ní, jen co jsme vešli, jsem se zastavil a skoro ani nedýchal.
Ten obchod byl obrovský, a když jsem řekl obrovský tak jsem to i tak myslel. Po pravé straně se rozprostíral dětský koutek se všemi možnými prolézačkami a dalšími zábavními prvky pro děti, které sebou maminky nechtěly tahat.
"No ták pojď už," smála se Candice a vzala mě za ruku.
"Tady to budeme mít tak na měsíce než to celé projdeme," koukal jsem na ni docela zděšeně.
"Klídek, za hodinu nebo dvě to máme všechno zmáknuté," mrkla a tahala mě dál.
"To si ze mě děláš srandu? A jak to chceš za tak krátký čas všechno projít, já se nevyznám v takových věcech, mě to bude trvat strašně moc dlouho."
"Klídek, to zvládneme, věř mi trochu. Já už mám v nakupování roky praxe," mrkla na mě.
"Mně stačí jen pár základních věcí, nehodlám vykoupit celý obchod" řekl jsem a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Šly na mě mrákoty. Dokonce jsem dostal spásný nápad, že bych vzal nohy na ramena a nechal ji tam samotnou, ale pak jsem si řekl, že za tohle by mě přinejmenším zabila a to ještě tím nejkrutějším způsobem. Raději jsem neriskoval a dál jí následoval.
"Dobře, tak mám nápad. Rozdělíme se tak na hodinu a pak se znova sejdeme tady na tomhle místě," navrhla a koukla na mě.
"Dobře, to beru," mrknul jsem.
Souhlasil jsem, zdálo se mi to jako dobrý nápad. I tak jsem si ale v duchu říkal, že mi hodina ani nebude stačit na ty základní věci.
"Tak zatím," rozloučila se a už zmizela kdesi v davu maminek.
Povzdechl jsem si a procházel kolem různých regálů a stojánků s různými věcmi. Prohlížel si všechnu tu výbavičku pro miminka. Bylo toho tolik, připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Zastavil jsem se zrovna u stojánku s dudlíky a snažil se vybrat aspoň jeden. Domníval jsem se, že to bude to nejlehčí ze všech, ale spletl jsem se. Vybrat ten správný bylo těžší, než jsem si myslel. Dumal jsem nad tím asi 5 minut, než si mě všimla jedna z prodavaček. Přišla ke mně, mile se usmála a nabídla mi svou pomoc. Hned jsem toho využil a zeptal se jí, jestli by mi mohla poradit s volbou toho správného.
"Jde vidět, že je to vaše první dítě," řekla s úsměvem.
"Jde to vidět co," usmál jsem se mírně nervózně z toho, že jsem fakt děsně nenápadný.
"Trochu, ale to vůbec nevadí. Ony i maminky někdy neví co si vybrat," usmála se mile.
"Tak to jsem si oddechl," řekl jsem. "Potřeboval bych pomoct, protože jsem vážně ztracen," poškrábal jsem se na hlavě a usmál se.
Prodavačka přikývla a zeptala se mě, co bych konkrétně potřeboval. Jednoduše jsem ji vysvětlil co a jak, pak mi poradila, který dudlík vybrat a nejen to. Kromě dudlíku jsem do košíku přidal i pár lahviček, různých gumových kousátek, hygienické potřeby, poradila mi i které plenky vybrat. Docela mě překvapilo, co všechno malé dítě potřebuje.
Šla mi z toho hlava kolem. Poděkoval jsem jí a odebral se dál, k dětskému oblečení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama