The Immortal Passion - 2. část

13. dubna 2014 v 19:21 | Ellie |  The Immortal Passion
Téma: The Vampire Diaries
Postavy: Lara, Elijah, Klaus, Kol, Damon, Esther, Jocelyn, Scarlett, Olivia, další postavy z MF… ◄ ZDE
Páry: Lara/Elijah/Scarlett, Klaus/Jocelyn, Kol/Olivia
Anotace: Lara, mladá a krásná dívka jednoho dne potká na plese tajemného Elijaha. Oba dva to k sobě táhne jako dva magnety. Začnou si tedy užívat společné chvíle a více se sbližují. Jejich štěstí však nebude mít dlouhé trvání. Do všeho se vloží nejen Esther, která má s dívkou své vlastní plány, ale i Klaus, který začne žárlit na bratrovo štěstí. S pomocí své čarodějky se je snaží rozdělít, ale marně. I když Lara vypadá jako křehká dívka, jen tak se nedá. A tak tedy Klaus přistoupí k jinému plánu. Ke Klausovi se přidá i upírka Scarlett, která si začně na Elijaha dělát nárok. Lara a Scar svedou boj, kde vítěz je však jasný. Ale co se zdá jako naprostý konec, je jen začátkem dlouhé a ztrastiplné cesty za krutou pomstou a hlavně, za pravou láskou plnou vášně.
Poznámka: Klaus se snaží z Elijaha dostat, co bylo na plese. I Lařina kamarádka vyzvídá. Setká se Elijah s Larou znova?


Kapitola druhá

Kytice

Dorazil jsem do prázdného domu. Klaus s Jocelyn zřejmě zase někde řádili. To jim je podobné Jsou jako ďábelská dvojka. Nikdy nevíš, kde udeří a hlavně jakou silou. Došel jsem do svého pokoje. Smoking jsem hodil na postel a dal si sprchu. Po chvíli jsem vyšel ven, otřel se do ručníku a oblékl si svůj oblíbený tmavý oblek. Sešel jsem dolů do salónku.
"Tak co bratříčku, jaký byl včerejší ples. Nenudil ses tam tak sám? Já ti říkal, ať vezmeš Jocelyn," smál se mi Klaus, který se zrovna vrátil.
"A já ti říkal, že půjdu raději sám, protože ani na jednoho z vás nemám náladu," řekl jsem a nalil si sklenku té nejlepší whisky, jakou doma Klaus měl.
"Ale, ale milý bratříčku, nebuď na nás tak zlý. Jsme přece rodina," řekl a přišel ke mně.
"Hm, rodina…!" Poznamenal jsem a posadil se se svou sklenkou do křesla naproti krbu. Ano jsme rodina, ale jaká? Naše matka je už sice zase mezi živými, ale nikdo neví kde je. Finn, ten někde zmizel se Sage. Kol ten se tahá věčně po barech a střídá holky jako ponožky, naše jediná sestřička Beca cestuje po světě a hledá svou pravou lásku a Klaus, tomu jde jen o moc.
"Tak mi teda řekni, jak ses měl. Úplně záříš," opět se zasmál.
"Myslím, že do toho ti nic není," odsekl jsem mu.
"Ale no ták, nebuď na mě naštvaný. Jen se tě slušně ptám."
Než jsem mu však stačil odpovědět, zazvonil mu mobil a Klaus se vzdálil.
"Vy jste vážně jako malé děti, pořád se jen hádáte a škádlíte," zazněl ženský hlas za mnou.
Hned jsem věděl, že je to Jocelyn. Krásná, mladá a přesně tak dokonalá, jak si můj bratr přál. A také velmi dobrá čarodějka. To na ní oceňoval ze všeho nejvíc. Jocelyn mého bratra miluje a je schopná pro něj udělat cokoliv.
"Moc dobře víš, že je to pro mého bratra ta nejoblíbenější činnost. A vůbec, co má zase v plánu?" zeptal jsem se jí.
"Nic."
"To ti mám věřit, že nic neplánuje? Jocelyn já nejsem idiot a navíc svého bratra znám líp než ty, takže mi nelži," vytočila mě tím, jak lehce dokáže lhát člověku do očí.
Podíval jsem se na ní, ale ona rychle uhnula pohledem.
"Copak to vážně nevidíš?"
"Nevidím co?" odsekla.
"Že tě můj bratr jen využívá. Všichni vědí, že ho šíleně miluješ a ano ví to i on, ale je mu to jedno. On jen dělá, že mu na tobě záleží, ve skutečnosti tě jen hnusně využívá," řekl jsem jí jak to je.
"To je lež! Jen si hnusně vymýšlíš. Já Klause znám moc dobře a taky vím, že mě má opravdu rád. Je to úžasný člověk. Je mi jedno, že jsi jeho bratr, ale urážet nás nemusíš," začala být Jocelyn nervózní.
"Dobře, myslím, že toho necháme. Já se hádat nebudu. A vidím, že mého bratra znáš asi vážně nejlíp ze všech," řekl jsem a dál se věnoval své sklence.
Neměl jsem chuť dohadovat se s ní. Je to jen mladá a naivní holka, která z mého bratra dělá boha. Je mi z těch dvou vážně na nic.
"Tak o co jsem přišel," řekl s úsměvem Klaus, když se k nám opět vrátil.
Nevnímal jsem ho. Opět jsem se vrátil na ples, na chvíli kdy se najednou zjevila a uchvátila mě svou krásou a osobností. Byla jiná než ženy, které jsem za posledních tisíc let potkal. Byla jako jasná hvězda na temné obloze. Opět mě zaplavil ten podivný pocit, ten který jsem měl, když jsem jí poprvé spatřil. Nedokázal jsem to pojmenovat. Láska? Možná. Ale copak se někdo jako já, může zamilovat do někoho jako je ona? Kdybych jí řekl, kdo ve skutečnosti jsem, nenáviděla by mě a to jsem nechtěl. Toužil jsem opět vidět tu něhu a vášeň v jejich očích. Nechci, aby se to změnilo na nenávist a strach vůči mně.
"Slyšíš mě? Elijahu…!" zněl Klausův hlas, který mě vytrhl z myšlenek.
"Ano, bohužel jsem stále tady a slyším," podotkl jsem mírně podrážděn.
"Myslím si, že se nám náš milý Elijah včera večer asi zakoukal," pousmála se Jocelyn a přisedla si ke Klausovi na pohovku.
"Jen jsem se zamyslel. Je na tom snad něco divného?" zeptal jsem se jí rozzlobeně.
"Ale no ták bratříčku, Jocelyn si z tebe jen dělá srandu, neber to až tak vážně. Leda… leda, že by to byla pravda," pronesl Klaus s úsměvem.
Chvíli jsem mlčel. Nevěděl jsem co říct. Nechtěl jsem, aby bratr věděl o Laře. Znám ho až moc dobře a riskovat její život vážně nechci.
"Jen tak zamyslet se není špatné," odsekl jsem a zamířil zpět do pokoje.
"Znám tě moc dobře. Takže bych jí rád poznal," zašklebil se bratr.
Neposlouchal jsem ho. Došel jsem do pokoje a zlostí třískl pěstí do stolu. Tohle se nikdy nesmí stát. Klaus a Lara se nikdy nesmí sejít. Zničil by jí život a nejen jí. On nemá svědomí a ani soucit. Musel jsem jí chránit. Ale ze všeho nejvíc jsem jí chtěl opět vidět. Cítit její vůni, vidět její úsměv, mít jí nablízku. A možná… i políbit. Sám sebe jsem nepoznával. Jedno jsem však věděl přesně, neviděl jsem jí naposled.


Lara
Konečně jsem se zase dostala do každodenního shonu. Ráno pro mě bylo šílené. Nejdřív jsem se nemohla dostat z postele, a když už se mi to podařilo, nemohla jsem dostat z hlavy toho tajemného gentlemana ze včerejška.
"Ahoj zlato, tak jaký byl včerejšek?" zeptala se mě Olivie, která zrovna vtrhla do mého pokoje a posadila se na postel.
"Fajn," odvětila jsem.
"Jenom fajn? To je jako všechno?" moc mi to nevěřila, jak jinak, vždyť mě znala jako své boty.
"Ne není."
"Tak teda povídej a nenapínej mě," vrtěla se nervózně na posteli.
"Ehm… někoho jsem tam potkala," šeptla jsem a sklopila oči.
"Wow. Bože jsem úplně mimo. Tak rychle povídej. Kdo to je, jak se jmenuje, co dělá, jak vypadá. Mám pokračovat?"
Usmála jsem se.
"Ty jsi vážně strašná. Tak pěkně popořádku. Jmenuje se Elijah a je to vážně pravý gentleman. A navíc tak sexy chlapa jsem už dlouho neviděla. Byl milý a ty jeho oči. Už když jsem vešla dovnitř a uviděla ho, tak mě to nějak k němu táhlo. Podlamovaly se mi kolena, a to se mě jen dotknul. Bože bylo to tak krásné."
"Hele ty ses snad zamilovala."
"Zamilovala? To né. Vždyť ho skoro neznám."
"No, ale to přece není důvod né. Zvlášť, když o něm tak hezky mluvíš."
Vstala jsem a popošla k oknu. Co když má Olivie pravdu? Ne to ne. Rychle jsem tuto myšlenku zavrhla.
"Uvidíš ho ještě někdy?"
"Nevím. Pochybuju, že jo."
"A chtěla bys?" zeptala se mě po chvíli.
"Asi ano. Co jsem se probudila, nemohu ho dostat z hlavy. Stále na něj myslím." v tom někdo zaklepal.
"Zlatíčko, tohle jsi měla přede dveřmi," řekla máma a podala mi velkou kytici rudých růží. Poté s úsměvem odešla. Nevěřila jsem vlastním očím. Vzpomněl si na mě stejně jako já na něho, takže přece je tu malá naděje, že ho opět spatřím.
"Halo Laro, jsi ještě tady?" smála se mi Oli.
"Ano jsem. Jen…."
"Jen co?"
Nic jsem neřekla a jen se pousmála. Můj úsměv mluvil za vše a to Olivií jako odpověď stačilo. Věděla, že na něj myslím. Odpoledne uteklo rychle. Většinou se stejně všechna témata stočila jen k němu. A tak to šlo skoro celý týden. Když jsem byla s Olívií, vždy se mě nezapomněla zeptat na něj. Kdy přijde? Kdy ho uvidíš? A ukážeš mi ho? Tohle a další otázky tohoto typu jsem slýchávala snad stokrát za den. Sama jsem nevěděla, kdy to bude, kromě kytice, kterou mi poslal, jsem nevěděla absolutně nic až do sobotního večera. Bylo to přesně 8 dní od doby, kdy se konal ples a kdy to všechno začalo, když se našim domem rozlehl zvuk domovního zvonku. Jelikož jsem byla v tu dobu doma sama, vstala jsem z pohovky a jen tak ve vytahaných teplácích a starém triku čemsi to zamířila ke dveřím, otevřela jsem je a zůstala nevěřícně koukat na osobu za nimi.
"Dobrý večer, doufám, že neruším," řekl s úsměvem.
"Ne nerušíš," špitla jsem a lehce se pousmála.
Ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly, sklopila jsem oči. Musela jsem být snad rudá i na zadku.
"Co bys řekla na menší procházku, rád bych ti ukázal jedno místo," pronesl po chvíli Elijah.
"Tak dobře, jen se skočím rychle převléknout. Pojď klidně dál a udělej si pohodlí, já budu za minutku zpátky," přikývla jsem a běžela do pokoje.
"Nemusíš spěchat, času je dost."
Snad světelnou rychlostí jsem vběhla do pokoje a počastovala se nejednou lehčí nadávkou za to, jak jsem byla oblečená. Otevřela jsem svůj šatník a vybírala co na sebe. Nakonec zvítězily moje oblíbené letní šaty. Krátké, bez ramínek a celé bíle. Ještě jsem si rychle pročesala své vlasy, a když jsem byla konečně hotová, sešla jsem dolů.
"Tak můžeme jít, jsem připravená," řekla jsem a usmála se.
"Sluší ti to," podíval se na mě.
Nabídl mi rámě a zamířili jsme k autu. Oba jsme nastoupili, Elijah nastartoval a následně se auto dalo do pohybu.
"Myslela jsem, že se jdeme projít?"
"To ano, ale nejdřív tě dovezu na jedno úžasné místo a tam se můžeme projít," řekl s úsměvem a dál se věnoval řízení.
Koukala jsem, jak ubíhá cesta, ale neodpustila jsem si letmé pohledy na něj. Jeho blízkost, jeho vůně to všechno mě přivádělo k naprostému šílenství. Napadaly mě různé myšlenky typu "Jak asi chutnají jeho rty?" nebo "Jak asi vypadá bez té košile?".
"Bože Laro, jsi šílená, co se to s tebou děje?" zašeptala jsem si sama pro sebe úplně tichým hláskem, tak aby mě neslyšel.
Elijah se jen pousmál a zastavil auto. Vystoupila jsem ven. Předemnou stála chata a za ní se rozprostíralo obrovské jezero s písčitým břehem.
"Jsme tady. Moje oblíbené místo. Myslel jsem, že bychom se mohli projít kolem jezera," pronesl s úsměvem, když vystoupil.
Přikývla jsem a oba jsme zamířili malou cestičkou kolem chaty k jezeru. Už se stmívalo, vál jemný a teplý vánek a hladina vody se pomalu pohupovala.
"Jak jsi na tohle místo přišel?" zeptala jsem se.
"Vím o něm už dlouho. Navíc chata je moje. Pořídil jsem si jí, abych se měl kde schovat, být někde sám, přemýšlet," odpověděl a pomalu jsme kráčeli dál.
"Před kým se schováváš?"
"Většinou před mým bratrem. Nikdo to tady nezná a neví o tom. Jsi úplně první, komu jsme tohle místo ukázal," usmál se.
"Ty máš bratra?" zastavila jsem a zadívala se na jezero.
"Ano a ne jednoho. Mám celkem tři bratry a jednu sestru. Jsme docela početná rodina… Ale o nich se bavit nebudeme. Pověz mi něco o sobě," dodal.
Cítila jsem jak se ke mně ze zadu přiblížil. Byl tak blízko.
"Ani není co, jsem jen mladá holka, která si chce život užít, jak jen to jde a splnit si nějaké ty sny."
Přistoupil ke mně ještě blíž a otočil si mě k sobě. Stáli jsme tváří v tvář a dívali se jeden druhému do očí.
"A co je tvůj sen?"
"Ochutnat tvoje rty…," pomyslela jsem si.
Aniž bych něco řekla, jeho rty se spojily s těmi mými. Cítila jsem tak lehce, jako bych letěla. Podlamovaly se mi kolena, celá jsem se chvěla. On mě pevně držel v objetí. Nejdřív mě líbal pomalu a jemně, ale když vycítil, že se mi to líbí, jeho polibky byly čím dál vášnivější. Přála jsem si, aby tohle nikdy neskončilo.
"Tohle jsem chtěl udělat od chvíle, co jsem tě viděl," šeptl a dal mi letmý polibek do vlasů.
Spokojeně jsem stála v jeho objetí a vychutnávala si tento jedinečný okamžik.
"To není všechno moje milá. Ještě tě čeká jedno překvapení," prohlásil Elijah, vzal mě za ruku a pomalu jsme se blížili k místu, kde už z dálky bylo vidět malé světýlko.
V písku stál malý stůl a na něm láhev vína a dvě sklenky. Všude kolem hořely svíčky. Bylo to úžasné.
"Líbí?" mrknul.
"Páni… Nevěděla jsem, že jsi takový romantik."
Posadila jsem se na židli a Elijah nám oběma nalil sklenku dobré červeného vína. Poté se posadil vedle mě.
"Připíjím na nás dva," řekl.
"Na nás," dodala jsem.
Napila jsem se a položila sklenku na stůl. On tiše seděl a pozoroval mě. Utápěla jsem se v těch jeho hnědých očích. Usmívala jsem se a věděla, že tenhle večer bude nezapomenutelný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 erevin erevin | E-mail | Web | 14. dubna 2014 v 19:12 | Reagovat

Naprosto úžasné a nevím co ještě. Ani nejde vyjádřit slovy, jak to bylo úžasné a jak mě to uchvátilo. Píšeš vážně úžasně. Těším se na další dílek. :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

2 Juliette Juliette | Web | 15. dubna 2014 v 23:18 | Reagovat

Moc krásná kapitolka :) chudák Lara, otevírat dveře v teplákách :D při mé smůle by se mi to stalo taky :D :D moc se těším na pokráčko a hlavně na to, až to zjistí Nick :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama