Long Road to Happiness - 34.část 2/2

29. května 2014 v 19:11 | Ellie |  Long Road to Happiness

34. část 2/2

Už z dálky jsem viděl jedny dupačky. Barvu měly sytě růžovou a na bříšku nápis "I ♥ my Dad", kde místo slova love bylo obrovské srdíčko, musel jsem je mít, byly dokonalé.

Vzal jsem jedny a hodil je do košíku ke všem věcem, které už jsem tam měl. Se svým malým nákupem jsem byl nadmíru spokojeny, kouknul jsem na hodinky a řekl si, že je nejvyšší čas jít čekat na Candice, byl jsem zvědavý, co sehnala. Postavil jsem se opět poblíž dětského koutku a čekal. Ještě jednou jsem si prohlížel, co jsem vybral, měl jsem radost, že jsem to zvládl bravurně, ovšem to jsem netušil, co na mě připravila Can. Když jsem ji uviděl, skoro jsem přestal dýchat, orosilo se mi čelo a ztuhl jsem na místě. Candice za sebou tahala obrovský nákupní košík napěchovaný vším možným. S tím svým úsměvem si to sebevědomě kráčela přímo ke mně a z dálky už na mě mávala.
"Ty ses zbláznila?" kulil jsem na ni oči.
"Ani ne," smála se.
"Vždyť polovinu z toho ani nevyužije."
"Ale využije, neboj, mám známou, která má malé dítě, takže už tak vím, co všechno potřebují. Nevím co už má Nicole doma, tak jsem vzala všechno," řekla pyšně a ukázala na různé hračky, oblečky, povlečení, dudlíky, lahvičky, plínky, dokonce i kolotoč nad postýlku, chůvičku, dečky a další blbosti, které viděla.
"Přišel jsem jen pro pár věcí, ne zlikvidovat jim celý obchod," zíral jsem na její nákup.
"Ale klid zlato," usmála se. "A to ještě není všechno," dodala.
Nechápavě jsem se na ni podíval. Jak nebylo všechno? Ona se asi vážně zbláznila.
"Počkej, to nemyslíš vážně, že né?" zamračil jsem se.
Než však stačila něco říct, někdo na ni už volal z dálky.
"Slečno Candice, slečno Candice, kde vám máte dát ty věci?" culil se na ni mladík, který za sebou táhl paletu s další hromadou.
"A to je co?" ukázal jsem prstem na mladíka.
"To je pokračování," mrkla a věnovala se tomu hezounovi, který po ní doslova slintal jako pes po uzeném. "Počkejte chvíli, jen to zaplatíme a pak s námi půjdete k autu," nařídila jako správný šéf.
"Můžeš mi říct, co to je Candice?"
"Co asi postýlka, přebalovací pultík, nějaké skřínky, křesílko, doplňky, no abych to shrnula, objednala jsem jí celý dětský pokojíček i s výbavou," mrkla.
"Pokoj. Celý pokoj?" zarazil jsem se a vlastně ani nevěděl co říct.
"No jasně, vím, že v bytě máš ten jeden pokoj, kde máš jen pár věcí a stejně ho na nic nepoužíváš, tak proč nepřekvapit Nicole hm?"
"Co tím myslíš?"
"No co asi, všechno to dovezeme k tobě domů, ještě vezmeme i barvu a vymalujeme, všechno to složíme a připravíme a ty ji pak pozveš večer k sobě. Myslím, že tohle jí vyrazí dech, nemyslíš?" šibalsky se usmívala.
Musel jsem uznat, že měla pravdu. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se mi to líbilo. Dokonce jsem přešel i to, kolik věcí sebou odneseme. Popravdě, jsem byl zvědavý, jak ten pokoj bude vypadat. Can mi nechtěla ukázat nákresy, prý se to dozvím, až to bude hotové. Chtě nechtě jsem jí musel poslechnout. Nakonec jsem všechno zaplatil a se všemi věcmi jsme se odebrali k autům. Ještě že jsme měli dva, jen tak tak jsme všechno napěchovali do aut a rozjeli se ke mně na byt.
S pomocí souseda, jsme to všechno nanosili dovnitř. Poděkoval jsem mu a vydechl si.
"Tak a co teď?" zeptal jsem se opatrně.
"Co by, těch pár blbostí si schováš jinde, pokoj vymalujeme, složíme co je třeba a doladíme doplňky," usmála se a hned mi podala do ruky štěku a kbelík s barvou.
Už jsem ani nezkoušel nějak odmlouvat, sebral jsem se a šel vymalovat pokoj, zatímco Candice se snažila smontovat postýlku. Když jsem byl hotový, šel jsem jí pomoct.
"Měl bys napsat Nicole," řekla po chvíli a odložila šroubovák. "Já mezitím udělám něco k pití," mrkla a zmizela v kuchyni.
Hned jsem toho taky nechal a natáhl se pro mobil, vytočil jsem její číslo a místo sms jsem jí raději zavolal. Chvíli to jen tak zvonilo, no pak se na druhém konci ozval její sladký hlas.
"Prosím."
"Ahoj, to jsem já, Nate, volám jen, abych se zeptal, jestli bys nechtěla večer na chvíli přijít. Já ehm, něco pro tebe mám."
"Večer? No, mohla bych. Ale já vážně nic nechci," řekla po chvíli.
"Budeš chtít, až to uvidíš, navíc, rád bych si při tom všem s tebou v klidu promluvil o nás dvou," pokračoval jsem.
Znova bylo chvíli ticho, bál jsem se, že z toho nakonec vycouvá.
"Dobře, přijdu. Kolem 8 mě čekej," oznámila mi a pak položila.
"Yes," řekl jsem si sám pro sebe s úsměvem a vytočil další číslo
Tentokrát jsem volal do jedné cestovní agentury. S pomocí velmi příjemné paní na druhém konci jsem vybral ten nejúžasnější víkend v jednom z největších měst v USA. Poděkoval jsem a položil. Spokojeně jsem se posadil na pohovku, ve stejnou chvíli si ke mně přisedla i Can a podala mi sklenici ledového čaje.
"Díky," mrknul jsem a hned skoro půlku vypil.
"Tak co, přijde?" dala si nohy pod sebe a popíjela.
"Jop, v 8 hodin je tady," usmál jsem se. "Navíc mě napadla ještě jedna maličkost."
"Ale, to se mi líbí a copak, že to chystáš?"
"Víkend pro dva."
"Tak romantika jo, no pěkné," napila se. "Držím palce. Musím říct, že tohle celé bylo šílené. Abych řekla pravdu, moc jsem ani nepochopila, proč to vlastně udělala, vždyť jste se milovali, tak proč ten náhlý zkrat?" zajímala se.
"Abych řekl pravdu, sám se v tom ztrácím. Chápu, že se bála, když vlastně nevěděla čí je to dítě, že se bála mé reakce, ale mohli jsme to přece nějak vyřešit," povzdechl jsem si.
"No my holky jsme hold nevyzpytatelné stvoření. A někdy nechápeme ani samy sebe. Ale koukej, po tom všem zlém, teď přichází jen to dobré. Máš nádhernou dceru, která je jen a jen tvoje. I když se narodila předčasně a měla na mále, tak ukázala, že je velký bojovník, přesně jako ty. Nicole tě jistě pořád miluje a tohle, tohle všechno kolem je váš nový začátek. Ber to tak, že všechno zlé je na něco dobré. A vám teď začíná nová životní etapa. Teď jste rodina," pousmála se na mě a napila se.
"Řekla jsi to hezky. Ano jsme rodina," mrknul jsem. "Tak a pojď, ať to doděláme," zavelel jsem teď pro změnu já a oba jsme se rozesmáli.
Vstali jsme a dali se znova do práce. Potom co jsme smontovali tu nádhernou postýlku, pustili jsme se do poličky, přebalovacího pultíku a skříňky. Candice nakonec nechala montování na mě a šla do pokoje položit bílý huňatý koberec, do oken pověsila světle růžové závěsy a pak začala plánovat, na jakém místě bude stát každý kus nábytku. Pak vytáhla z krabice obraz, na kterém byly větve stromu a na jedné z nich ptačí hnízdo, kde na jeho okraji stál pták, v rohu toho obrazu bylo ozdobným písmem vepsáno "Lara".
"Je úžasní viď?" usmívala se.
"A dokonce s jejím jménem, to se mi líbí. Aspoň všichni budou vědět, že je to její království," pousmál jsem se spokojeně.
"To je pravda," mrkla. "No pomalu bychom mohli stěhovat nábytek na své místo, co říkáš?"
"Souhlasím s tebou," přikývl jsem.
Candice položila obraz na okenní římsu a šla mi pomoct. Společnými silami jsme donesli postýlku na místo. Stejně tak i ostatní věci. Když jsme všechno nábytek uložili, vzala Can mokrý hadr a všechno obetřela. Pak donesla všechny tašky a krabice a začali jsme vybalovat. Já jsem pověsil ostatní obrazy a uložil věci do poličky. Candice připravila postýlku a všechny věci na pultík. Pak jsme ještě společnými silami vyložili ostatní věci na místa a konečně jsme si mohli oddechnout.
"Tak a máme to hotové," založila si ruce v bok.
"Ano, líbí se mi to, vybrala jsi to dobře. A děkuji za pomoc," objal jsem ji.
"Není zač," mrkla a objala mě taky. "Tak já už půjdu, za chvíli ji tu máš."
"Dobře a ještě jednou děkuji Candice, určitě ti to nějak oplatím," šel jsem jí odprovodit až k autu.
"Tak to si nechám líbit," smála se. "A už vím, jak mi to splatíš."
"Jak?" zeptal jsem se zvědavě.
"Večeří," mrkla a nastoupila do svého auta. "Tak se měj, a přeji hezký večer."
"Neboj, tu večeři si budu pamatovat," zamávala jsem jí a pak už jen sledoval, jak odjíždí.
Rychle jsem vyběhl do bytu a zalezl do sprchy. Pustil jsem teplou vodu a nechal jí na sebe téct. Bylo to tak příjemné. Musel jsem si přiznat, že po tom dnešním maratónu jsem měl dost. Nechápal jsem, jak to holky vklidu zvládají a jsou pořád tak čilé. Já jsem se sotva držel na nohou. Zastavil jsem vodu, osušil se a oblékl si tmavé kalhoty a mé oblíbené šedé triko. Bylo načase. Zrovna jsem vycházel z pokoje, když jsem uslyšel zvonek. Cestou ke dveřím jsem rychle zavřel dveře do dětského pokoje a šel jí otevřít.
"Ahoj," řekla tichým hlasem a vešla dovnitř.
"Jsem ráda, že jsi tu," zavřel jsem dveře a oba jsme se vydali do obývacího pokoje, kde jsme si sedli na pohovku.
"Tak, proč jsem měla přijít, zněl si tak naléhavě," koukla na mě.
"Protože mám pro tebe dvě věci, jedna, je tak trochu pro Laru a ta druhá pro nás dva," začal jsem.
"Nate, řekla jsem ti, že mi nemusíš nic dávat."
"Já vím, ale chtěl jsem," vzal jsem jí za ruku.
Podívala se na mě. Byl krásná a dneska jí to obzvlášť slušelo.
"Tak pojď, ukážu ti to první překvapení," vstal jsem a vedl jí k zavřeným dveřím.
"Otevři je," pobídl jsem jí.
Nervózně se sáhla na kliku a otevřela oči, pomalu vešla dovnitř a hned na to zůstala stát jako opařená. V jednu chvíli jsem si myslel, že snad přestala i dýchat.
"Nicole?" ozval jsem se sám, když stále jen mlčela.
"To ty sám?" zašeptala a popošla ještě dál, konečky prstů přejela po okraji postýlky. Všechno si důkladně prohlížela.
"No ne tak docela, Candice mi pomohla- vlastně vybrala skoro všechno," poškrábal jsem se na hlavě. "Ale i já koupil nějaké věci, jen v tom ještě nejsem tak zběhlý."
"Je to překrásné," koukla na mě se slzami v očích.
Popošel jsem až k ní a pevně ji objal.
"Udělal jsem to pro vás, protože chci, abyste se sem obě nastěhovaly, chci vás mít u sebe, chci, abychom byli rodina, miluju váš obě," zašeptal jsem jí do ucha a dál jí objímal.
Schoulila se mi v náruči.
"Jdeš na to moc rychle Nate," jemně se odtáhla a koukla mi do očí.
"Já vím, ale bojím se, že když budu čekat, znova o tebe přijdu a to už nechci."
Koukala na mě a mlčela. Nevím, jestli o tom přemýšlela nebo se jen snažila přijít na výmluvu, kterou by mě jisto jistě odpálkovala.
"A pak je tu ještě jedna věc, kterou mám," promluvil jsem, když to ticho začalo být neúnosné.
"O co jde teď?" zeptala se.
"Objednal jsem pro nás víkend v New Yorku. Myslím, že oba potřebujeme oddech a znova se sblížit. Byl bych moc rád, kdybys semnou jela."
"Proč to děláš? Tolik jsem ti ublížila," řekla tiše a po tváři jí tekly slzy.
"Oba jsme si ublížili navzájem. A já věřím, že tohle je náš začátek. Začneme znova a lépe. Chci, abys tu žila spolu s naší dcerou, abychom byli rodina. Po ničem jiném netoužím. Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Nikdy," setřel jsem jí slzy.
"Vážně chceš, abych zůstala?" zeptala se nesměle a já jen přikývl.
"Tak tedy zůstanu," pousmála se poprvé od doby, co přišla. "Myslím, že i Lara bude spokojená."
"Tím jsem si jistý," usmál jsem se taky a znova ji objal.
Potřeboval jsem jí mít na blízku, objímat jí a hladit. Znova cítit její vůni a ochutnat její sladké polibky.
"Miluju tě Nathanieli," zašeptala mi sladce do ouška.
"A já tebe krásko moje," pousmál jsem se.
Až teď jsem si mohl říct, že jsem doopravdy šťastný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tessi tessi | 29. května 2014 v 21:16 | Reagovat

candici dovolit nakupovat je jako dovolit malým dětem jít do hračkářství :D  :D

2 Ellie Ellie | Web | 29. května 2014 v 21:58 | Reagovat

[1]: To je pravda :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama