I'm the Alpha now... - 17. kapitola

2. července 2015 v 20:00 | Ellie and Tew* |  I'm the Alpha now...
Spolupráce: S Tew*
Téma: TO and TW
Postavy: Lara, Annie, Klaus, Kol, Peter, Derek, Stiles, Scott,…atd ◄ ZDE
Páry: Lara/Stiles, Kol/Annie
Anotace: Klaus Mikaelson a Peter Hale. Oba jsou ctižádostiví a oba touží po moci. Jednoho dne se sejdou a vymyslí dokonalý plán, ve kterém každý z nich dostane to, po čem nejvíc touží. Se vším jim pomáhá mladá dívka Lara. Jako pravá ruka Klause se z ní stala čarodějka, která se nebojí použít ani tu nejtemnější magii, aby dosáhla, všeho co si zamane. Jejím pravým opakem je její starší sestra Annie, která se ze všech sil snaží jejich plány zmařit. Když se dozví, co chystají, rozhodne se jet do Beacon Hills a varovat ostatní. Klaus, který je vždy o krok napřed, za ní pošle svého bratra Kola, aby jí včas zastavil, zatímco Lara najde, zajme a přivede zpátky do NO jednoho z obyvatel malého městečka, kterého potřebují, aby tak dokončili svůj dokonalý plán. Obě sestry tak stojí proti sobě, co však ani jedna z nich netuší je, že je čeká nejen boj mezi sebou, s Klausem a Peterem, ale i boj o lásku, která může všechno změnit.
Poznámka: Laře se podařilo utéct do lesa, dlouho však sama nezůstane. Kromě Stilese, který jí sledoval, bude mít i jiné návštěvníky, setkání s nimi, však neskončí dobře. Kol je s Annie u sebe v bytě, ale i je čeká nečekaná návštěva.



Kapitola sedmnáctá

Nečekané setkání v lese



Lara
Když všichni usnuli, hledala jsem způsob, jak se z toho dostat. No k mé smůle on nespal. Stále mě pozoroval a já na oplátku jeho, věděla jsem, že ho tím trochu rozhodím. Sice mě překvapil, že mi sundal roubík, ale naštval mě tím, že mi nechtěl pomoct a hlavně tím, jak jí stále hladil. Štval? Ale proč? Žárlila jsem snad? Ne, to vážně ne, proč bych já žárlila. Nic jsem s ním nechtěla mít. A co mě ještě štvalo, bylo to, že mě poučoval. Nesnášela jsem, když to někdo dělal a co on vůbec vědělo důvodu, pro který jsem tohle všechno dělala. Nic. Tak pak měl držet jazyk za zuby a nestarat se o mě.
"Co s ní vlastně máš?" zeptala jsem se, když jí znova tak láskyplně pohladil.
"To bys ráda věděla viď," pousmál se.
"Trhni si Stilinski," zavrčela jsem a zavrtěla se, z toho jak jsem seděla pořád na jednom místě, mě děsně bolel zadek.
Potřebovala jsem, aby usnul a já mohla nějak utéct, dřív než se všichni vzbudí. Jenže on ne a né zalomit. Zamračila jsem se na něj a nakonec přece jen zavřela oči. Né že bych byla nějak extra unavená, spíše jsem doufala, že tahle moje malá finta s tím, že jdu spát, vyjde a on nakonec usne taky. Opřela jsem se pohodlněji o velký kmen a dělala, že spím. Občas jsem nenápadně pootevřela oči, abych viděla, co dělá. Musela jsem se pousmát, když jsem ho nakonec viděla, jak spokojeně oddechuje, když jsem viděla, jak tu rusovlásku tiskne k sobě, zase jsem se musela mračit. Sakra! Zavrtěla jsem hlavou a setřásla tak myšlenky, které jsem nechtěla. Přitáhla jsem k sobě lehce nohy a snažila se rozvázat ten zatracený uzel, kterým mi Derek svázal nohy. Málem jsem zanadávala hlasitě, ale v sekundě mi došlo, že tam nejsem sama a rozhodně nechci nikoho z nich probudit. Asi po 10 minutách, se mi konečně podařilo uzel rozvázat a zbavit se provazu, ale byl tu další problém. Pouta. V duchu jsem si zanadávala a potichu vstala. Snažit se dostat klíč, bylo nemožné. Byl v kapse Derekovy bundy, a když už jsem měla útěk na dosah, nechtěla jsem riskovat jeho probuzením. Proto jsem se rozhodla to teď neřešit, když se mi to podaří, zbavím se jich později. Oheň dohoříval, což mi dávalo ještě lepší krytí. Tiše jsem našlapovala, tak abych neudělala, žáden nežádoucí zvuk. Šla jsem dál, jenže v té tmě jsem neviděla pořádně na krok, takže jsem nechtít šlápla na suchou větev, která pod mýma nohama zakřupala. Ztuhla jsem a rychle se otočila. Naštěstí se nikdo z nich neprobudil. Oddechla jsem si a šla tiše dál. Když jsem byla dostatečně daleko, dala jsem se do běhu. Trochu mi vadily pouta, ale dalo se to přežít, ani jsem se neohlížela za sebe, jen jsem běžel vpřed. Najednou jsem za sebou uslyšela nějaké zvuky, otočila jsem se, abych se podívala, co to bylo, ale to jsem neměla dělat. Nedávala jsem pozor a zakopla o kořeny stromů. Hned jsem letěla k zemi.
"Sakra," zavrčela jsem, když jsem se snažila sbírat ze země.
Najednou mě chytily něčí ruce a postavily na nohy, dotyčný mě opřel o strom a já konečně viděla, kdo to byl.
"Kam si myslíš, že jdeš?" držel mě tak, abych nemohla utéct.
"Do toho ti nic není Stilesi," trhla jsem sebou. "A co tu vůbec děláš!!"
"Co by, sledoval jsem tě."
"Spal jsi!"
"No asi tak jako ty," pousmál se a díval se mi do očí.
Sakra co to dělal? Ať přestane. Nechtěla jsem, aby se na mě tak díval. Začínala jsem být čím dál tím víc nervóznější.
"Okamžitě mě pusť!" zavrčela jsem výhružně.
"A co za to?"
"Další facka, jako tehdy pamatuješ?" usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak drzý tehdy byl a co za svou drzost dostal.
Co mi však utkvělo na paměti z toho všeho byl ten samotný polibek. To jakým způsobem to udělal. Tak něžně. V jedné sekundě jsem toužila tu chvíli zopakovat, ale rychle jsem se vzpamatovala. No zdá se, že jsem ale nebyla jediná, kdo na to vzpomínal. Stiles mě stále pozoroval a jakoby mi četl myšlenky, se ke mně mírně naklonil, než spojil naše rty v něžném polibku. Chtěla jsem ho odstrčit a znova praštit, ale moje tělo si zase dělalo, co chtělo. Vycítil to a přitiskl se ke mně o něco víc. Nohy se mi podlamovaly jako školačce, když dostala první pusu. Líbal mě dál něžně. Opětovala jsem mu polibky do chvíle, než se jemně odtáhl. Stále jsem měla zavřené oči a lehce našpulené rty, jako kdybych čekala další příval něžností.
"Copak, chtěla bys další?" zašeptal, otevřela jsem oči a viděla, jak se usmívá, pitomec.
"Máš štěstí, že mám pouta, jinak bys dostal znova," zamručela jsem, nechtěla jsem dát najevo, že se mi to líbilo.
"Lžeš sama sobě Laro," pohladil mě po tváří.
"Nevím, o čem mluvíš… a teď mě pusť, musím pokračovat a ty se vrať k té své slečně," zamumlala jsem a koukla do země, nemohla jsem se teď na něj podívat, poznal by, že je to lež.
"Žárlíš," smál se.
"Nevím na co," odstrčila jsem ho od sebe, tak že spadl, využila jsem toho a znova se dala na útěk, daleko jsem se nedostala, popadl mě za kotník a já znova objímala zem.
Stáhl mě až k sobě, otočil na záda a lehce na mě nalehl, spoutané ruce mi dal nad hlavu a zamračil se. Musela jsem se usmát, vypadal tak "nebezpečně".
"Nedovolím ti utéct, odvedu tě zpátky do tábora," řekl a pozoroval mě.
"V tom ti rádi pomůžeme," zasmál se někdo poblíž nás.
Klaus a Peter, poznala jsem jejích smích, sakra. Stiles se v mžiku postavil a mě taky.
"Ale ale Laro, takže ty jsi teď na zajíčky?" pousmál se Klaus a popošel k nám.
"Dejte nám pokoj," zavrčel výhružně Stiles, ale oni se jen začali smát.
"Myslíš si, že proti nám máš nějakou šanci?" mrknul Peter. "Jsi jen obyčejný idiot."
"Možná a možná ne. Navíc mám Laru a ona má moc, vy dva to přece moc dobře víte," snažil se je zastrašit dál.
"Kdyby teď nějakou moc měla, nemyslíš, že by se už dávno zbavila pout a byla tam, kde má být," mračil se Klaus, došlo mi, že to asi ví. "Je teď stejně bezmocná jako ty," pokračoval a oba pomalu mířili k nám.
Nelíbil se mi Klausův ani Peterův pohled, nevěstilo to nic dobrého.
"Klausi je to jen dočasné, zase budu v pořádku a napravím to," ozvala jsem se konečně.
Najednou byl Klaus u Stilese a ránou do hlavy ho omráčil.
"Hej," křikla jsem ani nevím proč.
"Ale no, snad ho nechceš bránit," smál se Peter a mířil si to ke mně, zatímco jsem já ustupovala dozadu.
"Ne, jen nechápu, co se děje. Moje moc se mi vráti a já to přece všechno napravím. No tak Petere, sundej mi pouta a pojďme pryč," pousmála jsem se, ale nějak to nezabralo.
"Vážně? Napravíš to? Vrátí se ti moc?" zasmál se a chytil mě pod krkem. "Víš, nějak ti nevěřím a jak tak koukám na tvého Klause, ani on ne!"
Nemohla jsem se ani bránit a za to mohla ta zatracená pouta.
"Klausi, prosím… zastav ho," zachrčela jsem.
"Proč bych měl?" pousmála se jen a opíral se o strom.
"Prosím, tolikrát jsem ti pomohla, vždy jsem stála při tobě a budu zase, jen mi pomoz prosím," zaleskly se mi oči ani nevím jak.
"A k čemu mi budeš teď hm?" zavrčel Klaus a kývl směrem k Peterovi.
"Moc se mi zase vrátí," šeptala jsem tiše a popadala dech, jak mě Peter silně držel.
"Nevrátí! Jsi bezmocná, bezcenná a nám k ničemu!" dodal místo Klause Peter a stiskl ještě pevněji.
Začínala jsem vidět andělíčky, když mě najednou pustil. Chytila jsem se za krk oběma rukama a koukala z jednoho na druhého, docela jsem se bála, co přijde. Klaus přešel ke mně, pohladil mě po tváři a dal pusu na čelo.
"Sbohem Laro," pousmál se a odcházel, oddechla jsem si, už jsem si myslela, že mi něco udělá, ale tohle jsem nečekala.
Dokonce i Peter se otočil na odchod, pak se zastavil a otočil zpátky na mě.
"Asi bych se měl taky rozloučit," pousmál se podezřele a začal se měnit, to se mi nelíbilo, chtěla jsem se dát na útěk, ale to už jsem nestihla.
Tělem mi projela obrovská bolest, koukla jsem na Petera, který se spokojeně usmíval, jeho ruka s obrovskými drápy byla od krve, podívala jsem se dolů na sebe a zhrozila jsem se. Moje triko bylo roztrhané a barvil ose do ruda. Došlo mi, co udělal. Svoje drápy použil jako nože, kterými sekl přes celé mě břicho. Rány vypadaly hluboké a hodně krvácely, položila jsem si na ně ruce a sjela podél kmene stromu k zemi.
"Buď se proměníš anebo a v to doufám, zemřeš! Mohl jsem vědět, že jsi k ničemu a nevěřit těm tvým kecům. Chtěl jsem po tobě jednu jedinou věc, ale ty jsi neschopná, takže tohle ber jako moje díky!!" zavrčel a zmizel.
Seděla jsem tam a cítila, jak mi skrz prsty protékala krev. Otupující bolest procházela celým mým tělem a já pomalu a jistě slábla. Stiles byl stále mimo a kolem byl jen hustý les. Zavřela jsem oči a snažila vymyslet, jak z toho ven. Nemohla jsem tu jen tak umřít a už vůbec jsem neměla chuť být vlkodlak. Tiskla jsem ruce na ránu, když jsem ucítila lehký studený závan, otevřela jsem oči a postava ze snu stála předemnou.
"Řekla jsem ti, že jsi na řadě!" natáhla ke mně ruce a já v tu chvíli ztratila vědomí.


Kol
Vzal jsem Annie do náruče a šel pryč z jejího bytu. Elijah byl ještě mimo a já neměl chuť čelit mu po tom, co by se probudil. Teď jsem měl myšlenky jen na jediné. Na to, že zalezu někde, kde budu s ní sám. Šel jsem do jednoho z mých oblíbených hotelů, kde jsem se občas schovával s holkami. Na recepci jsem dostal klíč k tomu nejlepšímu pokoji a nezapomněl recepční ovlivnit, aby zapomněla, že mě tu viděla a Annie taky. Se spokojeným úsměvem jsem mířil do pokoje, když jsem došel, uložil jsem jí na obrovskou pohodlnou postel a posadil se do křesla naproti ní. Čekal jsem, až se vzbudí. Trvalou to nějakou chvílí, ale já měl výdrž. Z minibaru jsem si vytáhl whisky a nalil si do sklenky, zrovna jsem dopil svou druhou sklenku, když se pohnula. Popošel jsem k ní a posadil se na posteli. Zavrtěla se víc a po chvíli otevřela oči.
"No konečně Šípková Růženko," pousmál jsem se.
"Kde to jsem?" zmateně koukala kolem sebe.
"U mě v hotelovém pokoji," zamručel jsem spokojeně, hned sebou trhla.
Vyskočila na nohy a zamračila se, chtěla použít svou moc, ale to už jsem byl u ní a povalil jí na postel.
"Ne ne, žádné takové. Budeš pěkně hodná holčička, jinak budu moc moc zly a to přece nechceš viď že né?" zašeptal jsem jí sladce do ucha a její tělo se napnulo. "No vidíš, že to jde," povalil jsem jí na postel a nalehl na ní.
"Slez ze mě!" zavrčela, ale to mě ještě víc vzrušilo.
"Zlobíš, takže tě budu muset potrestat," uculil jsem se, nahnul jsem se, abych jí políbil, ale v tom se rozletěly dveře a dovnitř vešel Klaus a v závěsu za ním i Peter.
Zamračil jsem se a postavil se, Annie jsem stáhla za sebe, ani nevím proč.
"Tebe je tak lehké najít bratříčku," zasmál se Klaus a šel přímo ke mně. "Ale teď není čas na tvoje blbosti, potřebuju jí!"
"Ona je moje! Ty si najdi Laru!" zavrčel jsem.
"Už se stalo," pousmál se Peter a pozoroval nás.
Annie zpozorněla.
"Tak pak nechápu, proč jste tady!"
"Protože je Lara už ze hry!" řekl Hale a uculil se. "V tuhle chvíli už bude…nejspíš mrtvá!"
"Ne to né," vzlykla tiše Annie.
"Já se tě nebudu ptát Kole, uhni mi z cesty!" zavrčel Klaus a proměnil se.
"Už jsem ti řekl, že je moje!"
"jsi jako kolovrátek," zamumlal a pokynul Peterovi, aby se o ni postaral.
Ten nelenil a hned jí omráčil dřív, než se stačila vzpamatovat a použít moc. Vzal si jí na rameno a odešel z pokoje.
"Já si vždycky vezmu, co chci," pousmál se můj bratr a v momentě mi zlomil vaz.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama