I'm the Alpha now... - 18. kapitola

14. července 2015 v 17:00 | Ellie and Tew* |  I'm the Alpha now...
Spolupráce: S Tew*
Téma: TO and TW
Postavy: Lara, Annie, Klaus, Kol, Peter, Derek, Stiles, Scott,…atd ◄ ZDE
Páry: Lara/Stiles, Kol/Annie
Anotace: Klaus Mikaelson a Peter Hale. Oba jsou ctižádostiví a oba touží po moci. Jednoho dne se sejdou a vymyslí dokonalý plán, ve kterém každý z nich dostane to, po čem nejvíc touží. Se vším jim pomáhá mladá dívka Lara. Jako pravá ruka Klause se z ní stala čarodějka, která se nebojí použít ani tu nejtemnější magii, aby dosáhla, všeho co si zamane. Jejím pravým opakem je její starší sestra Annie, která se ze všech sil snaží jejich plány zmařit. Když se dozví, co chystají, rozhodne se jet do Beacon Hills a varovat ostatní. Klaus, který je vždy o krok napřed, za ní pošle svého bratra Kola, aby jí včas zastavil, zatímco Lara najde, zajme a přivede zpátky do NO jednoho z obyvatel malého městečka, kterého potřebují, aby tak dokončili svůj dokonalý plán. Obě sestry tak stojí proti sobě, co však ani jedna z nich netuší je, že je čeká nejen boj mezi sebou, s Klausem a Peterem, ale i boj o lásku, která může všechno změnit.
Poznámka: Anna je v domě Klause. Ten se jí snaží použít pro své plány, ale ona nechce. Stiles se snaží pomoct Laře. Ta p ostřetu s Peterem má vážné zranění.


Kapitola osmnáctá

Co se děje?



Annie
Už zase jsem byla v bezvědomí. Už zase jsem byla unesena. Už toho bylo moc.
Probudila jsem se v nějakém pokoji, překvapilo mě, že to nebylo vězení o tvrdé posteli a vodě s kůrkou od chleba.
Když jsem se vzbudila, ležela jsem na pohodlné posteli s přikrývkami, kolem mě bylo jen světlo z lampičky vedle postele, protože venku se teprve objevovaly první paprsky slunce. Viděla jsem skříň na oblečení, stůl, prádelník a vedle postelí byly noční stolky. Když jsem se podívala na druhou stranu, byla celá stěna pokrytá policemi na knihy a vynechané místo bylo jen na dveře do koupelny, které byly otevřené. Pak tu byla dvě okna po stranách postele a naproti mně dveře.
Vstala jsem opatrně a ztuhla, podívala jsem se na své ruce, které jsem měla uvězněné v nějakých zlatých náramcích. Co to sakra?! Snažila jsem si je sundat, ale nešlo mi to, ať už jsem hledala, jak moc jsem chtěla, nenašla jsem způsob, jak je sundat. Nejspíš to chtělo nějaký nástroj.
A aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že zrovna tahle pouta mi zabraňují v použití magie.
Poslední věcí, co si pamatuju předtím, než jsem ZNOVU upadla do bezvědomí, bylo to, že jsem byla s Kolem v hotelu. Zlomil Elijahovi vaz a poté mě omráčil. A poté, než mi mohl znovu něco udělat, se tam objevil Klaus a Peter.
A Peter mi oznámil, že mi nejspíš zabil sestru. Mou malou sestřičku. Tekly mi slzy, i když jsem si zakazovala plakat. Ve všem jsem selhala. Zklamala jsem. Zklamala jsem rodiče.
Vzlykla jsem a promnula si tvář. Potřebovala jsem se dostat odsud, sundat náramky a najít svou sestru. Stále ve mně byla jiskřička naděje, že by mohla žít. Jen jsem doufala, že to tak bude.
Vstala jsem, odhodlaná k tomu, abych se odsud dostala a otřela si slzy. Pak jsem se vydala ke dveřím a opatrně, hlavně tiše, jsem se je snažila otevřít. Byly odemčené, takže jsem pak jen zatáhla a ony se tiše otevřely.
Vkročila jsem na chodbu, když jsem se rozhlédla a nikoho nezahlédla. Kousala jsem se do rtu a šla opatrně chodbou, vzala jsem ze stolku u stěny sošku a držela ji jako zbraň, byla jsem připravená se bránit. Tiše jsem našlapovala a rozhlížela se. Nevěděla jsem, zda jsem v sídle Mikaelsonů nebo jestli jsem úplně někde jinde, ale nehodlala jsem se tím zabývat do doby, než se dostanu ven.
Opatrně jsem šla ze schodů dolů, když mi pod nohou jeden zavrzal a já zůstala, jako zkameněla stát. Ajaj.
"Kampak, zlatíčko?" ozvalo se za mnou a já se opatrně otočila, sošku v rukách a čelila jsem odhodlaně mému vězniteli.
"Klausi," řekla jsem a zamračila se.
"Ano? Chybí ti snad něco? Myslel jsem, že to bude dobré, když tě ubytuju v pokoji a nenechám tě v cele." Hajzl.
"Zabili jste mi sestru, myslíš si snad, že ti pomůžu?" zašeptala jsem a sledovala ho jít ke mně.
"Já jen vím, že jí Peter rozpáral břicho, nevím, zda to přežila a proměnila se… nebo je mrtvá. Ale kdo ví? Žádná škoda," uchechtl se a já se zatřásla odporem.
"Vždyť pro tebe dělala, co mohla, to ti je jedno?" zeptala jsem se tiše a udělala krok níž ze schodů.
"Zklamala mě a navíc by mi teď byla k ničemu, když nemůže čarovat. A nebyla ani tak silná, aby uskutečnila kouzlo, které jsem žádal a ona mi ho slibovala," zavrčel a přešel těsně ke mně, vytrhl mi sošku z rukou a přitiskl mě ke zdi.
Chytl mě pod krkem. Zalapala jsem z nedostatku vzduchu a sledovala ho. Chytla jsem do rukou tu jeho a snažila se ho odstrčit.
"Pusť mě, ty…" zachrčela jsem a zavřela oči, bolel mě krk z tlaku jeho ruky a motala se mi hlava z nedostatku vzduchu.
Cítila jsem, jak se ke mně naklonil a jeho rty se mi otřely o ucho.
"Poslouchej, malá čarodějko. Uděláš pro mě všechno, co chci, protože pak budu velmi štědrý, ale zklam mě a budu tvým nejhorším nepřítelem," zavrčel a já se zachvěla.
Jeho ruka povolila stisk na mém krku a já se nadechla, když jsem měla možnost.
"Nenávidím tě, nenávidím Petera a nenávidím Kola, jediný hodný z vás hnusáků je Elijah," zavrčela jsem bojovně.
"V tom případě jsi nezažila mého smrtícího bratra v plné parádě," zavrčel se smíchem a pak se ke mně znovu naklonil. "Možná bych si tě mohl přeci jen nechat, i kdybys nečarovala, jsi k nakousnutí," zavrněl a já se zamračila nechutí.
"Jsi idiot," zasyčela jsem a ztuhla, když mě tvrdě políbil.
"Už vidím, co na tobě vidí mí bratři. Jsi jako bojovné a odhodlané kotě," zasmál se a pustil mě.
Sjela jsem po zdi na schod a vzhlédla jsem k němu, jak jsem si mnula bolavý krk. Byla jsem si jistá, že tam budu mít modřiny od jeho stisku. Klaus se usmíval, když šel v poklidu dolů a ani se už neotočil. Opřela jsem si hlavu o stěnu a zavřela jsem oči, cítila jsem, že slzy chtějí ven, ale já si to zakazovala a nechala ten pocit přejít. Bylo mi špatně, chtěla jsem prostě jen klid. Bylo to tak špatné, že jsem toužila jen po klidu po téhle době, kdy to byla jen akce, bolest, napětí a smutek?
Zamračila jsem se pro sebe a opatrně vstala, rozhlédla jsem se a poté se vydala dolů, kam šel Klaus, potřebovala jsem se odsud dostat, i když o mně věděli.
Opatrně jsem sešla schody a koukala se po cizím prostředí, zamračila jsem se a pak prošla několika dveřmi, než jsem se ocitla na zahradě nějakého neznámého místa. Takže přeci jen jsem byla někde, kde jsem to neznala. Skvěle.
"Zahrada s jablky, co víc si přát?" zasmál se Peter, když po mně hodil jablko a já ho chytila, zamračila jsem se.
To mě nebude tahat zpět do domu nebo jak? Mohla jsem se tu v poklidu procházet? Co se to dělo?
"Já bych si přála tvou smrt, ale to je zdá se neuskutečnitelné," zamračila jsem se a on se jen uchechtnul a pokrčil rameny.
"Co se dá říct? Umím se o sebe postarat," řekl, jak nechal narůst své drápy a já to pozorovala.
V poklidu vyhodil jablko do vzduchu, než seknul rukou a to se rozdělilo na několik částí, co rychle chytil.
"Jsi ničema," zašeptala jsem a přála si mít svou moc, která by mu srazila ten hřebínek. Chtěla jsem, aby trpěl za to, že ublížil mé malé sestřičce.
"A ty jsi tu s námi navěky," zasmál se Peter a kousnul do kousku jablka.
"Někdo mě najde anebo vás zabiju ve spánku, tak jako tak, zmizím odsud," zavrčela jsem.
"Pochybuju, máme s tebou velké plány," řekl a mířil k domu.
"Tak si je strčte někam," zamumlala jsem a podívala se do dálky.
Přemýšlela jsem, co bude dál a povzdechla si. Byl tohle můj osud? Být jen zajatkyní? A ztratit všechny své blízké?


Stiles
Když se mi vracelo vědomí, slyšel jsem jen lapání po dechu v mé blízkosti. Zamračil jsem se a přiložil si ruku na čelo. Ta pulzující bolest mě štvala. Povzdechl jsem si a otevřel oči, viděl jsem lépe než předtím, nebyla už taková tma, muselo svítat.
Posadil jsem se a rozhlédl se, než jsem našel schoulenou postavu u stromu.
Lara! Došlo mi, že tu byl Peter a Klaus. A nechali ji tu. Tohle nevypadalo dobře.
Hrabal jsem se na nohy rychle, než jsem přeběhnul k ní a klekl si.
"Laro, slyšíš mě?" dal jsem jí pramen vlasů za ucho a sledoval její bolestivé oddechování, ruce si tiskla k břichu a hrudi, opatrně jsem jednu odendal a zanadával.
Měla hluboké šrámy, které krvácely. Peter ji musel poškrábat. Nebo spíš rozsekat.
"Stilesi?" fňukla bolestí a vzhlédla ke mně, tekly jí slzy, celá se třásla, bylo s podivem, že žije a je vůbec při vědomí.
"Jsem tady," řekl jsem a tahal mobil z kapsy, nevěděl jsem, zda je dobrý nápad křičet, takže jsem rychle vytočil číslo Scotta.
"Co… proboha… kdo to je?" ozval se ospalý hlas mého nejlepšího kamaráda.
"Potřebuju pomoc, Peter a Klaus nás našli a Lara je poškrábaná, musíš rychle přivést Dereka. Nebo… musíme ji dostat do nemocnice," zavrčel jsem a típnul to, schoval jsem telefon a přivinul k sobě Laru, která se dál třásla.
Co jsem měl dělat kruci? Rozhlížel jsem se a pak se zadíval směrem, odkud zněly rychlé kroky.
"Stilesi!" zavolal Scott a já si oddechl.
"Tady!" křiknul jsem a držel Laru dál, tohle nebylo dobré.
"Co se stalo?" objevil se nade mnou Derek a já sebou trhnul.
Sakra, ten mě vyděsil.
"Peter a Klaus. Zdá se, že tvoje výhoda nad nimi nefungovala. Už ji nechtějí," řekl jsem a pozoroval Laru ve své náruči.
"Upíři prý umí léčit různá zranění pomocí své krve," navrhl Derek a rozkousnul si zápěstí, pak ho přiložil k Lařiným rtům a ta rozšířila oči, než se napila.
"Divím se, že jí pomáháš po tom všem," zamračil se Scott.
"Klaus a Peter budou chtít další čarodějku a proto my musíme mít taky jednu. Když ji zachráníme a vrátí se jí moc, pomůže nám," řekl Derek a odtáhl zápěstí od Lary.
"Jsi si jistý?" mračil se můj nejlepší kamarád a já si povzdechl.
"Naprosto," zamručel Hale a prohrábl si vlasy.
Já se jen znovu podíval na Laru, která mě pozorovala bez hnutí, jen se jí zvedala a klesala hruď. Podíval jsem se na její rány a pousmál jsem se, když jsem viděl, že se pomalu hojí. Snad to bude už dobré, protože jinak jsem nevěděl, co budeme dělat.
"Jak je ti?" zeptal jsem se tiše a podíval se jí do očí.
"Lépe," zachraplala skoro neslyšně a pozorovala stále mě.
Na nikoho jiného se ještě nepodívala.
"To jsem rád," přejel jsem lehce rukou po jejích zádech a pozoroval ji, pousmál jsem se a ona se trochu uvolnila, ale stále byla v mé náruči.
"Hmm," zamručela tiše a zavřela oči.
"Jdeme zpátky za holkami… a přivedeme je sem, abychom ti pomohli s Larou, dobře?" ozval se Scott a já na něj kouknul.
"Díky," řekl jsem a díval se za nimi, pak jsem pohlédl zpět na Laru.
"Jsou pryč," řekl jsem tiše a ona jen lehce kývla hlavou.
"Laro, musíme si promluvit," povzdechl jsem si a pozoroval ji.
Neodpověděla mi a já se zamračil.
"Musíme si promluvit," řekl jsem znovu.
A znovu žádná odpověď.
"Fajn," zavrčel jsem a sklonil svou tvář, políbil jsem ji a překvapeně otevřela oči, než mi polibek opětovala.
Zamručel jsem a líbal ji dál, ona zavrněla. No vážně, možná jsem čekal od toho polibku vše. Facku, vyhrožování, oplácení polibku, ale zavrnění? Byla jako malé kotě. Líbilo se mi to. A tak jsem ji líbal dál, dokud si za námi neodkašlali mí přátelé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama